Krajinou prvních Přemyslovců
Od tohoto svatostánku se můžeme vydat například Vltavskou ulicí, kolem důstojného pomníku obětem první světové války, nebo kolem bohužel ne zcela udržované fary (K Nádraží 22) a pěkné nádražní budovy, k téměř zasypanému slepému ramenu Vltavy, o kterém psal Otomar. To naštěstí nezmizelo celé, a tak nás potěší mimořádně půvabné zákoutí. Na protějším břehu Vltavy vidíme místní část Na Dole (či Dol) obce Máslovice – vedle sebe stojí Výzkumný ústav včelařský a honosná vila, snad letní sídlo Julia Grégra (můžeme se k nim dostat díky přívozu). Hlavně se však nad námi tyčí odlámaná skála s pozůstatky Vám už známého hrádku Liběhradu. Libčice nad Vltavou mají katolický i evangelický kostel, je tedy logické, že tu existují rovněž dva hřbitovy; ani jeden z nich se nerozkládá kolem svatostánku. Katolický najdeme ve Hřbitovní ulici, poblíž skalnatého vrchu jménem Kameníček. Stojí za návštěvu hlavně díky impozantní secesní soše Krista z roku 1908 od Františka Bílka. Hřbitov evangelický je mnohem výš, v ohbí Kralupské ulice. I tam snad najdeme dílo Františka Bílka, stélu z roku 1923. Na vlastní oči jsem ji neviděl; mou pozornost si vyžádala monumentální hrobka Antonína Sklenáře, statkáře z Noutonic. Úvozovou cestou listnatým lesem se odsud dostaneme dolů k řece. Před námi, po směru toku Vltavy, jsou už Dolany. Tak daleko už dnes nepůjdeme, zůstaneme v Libčicích. Tato nejsevernější část je velmi příjemným místem nejen pro letní pobyt – a právě léto zde trávíval Karel Hašler. Jeho vilu od Bohumila Slámy najdeme na adrese Hašlerova 133. (Josef Pepson Snětivý)
89 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273069
BUDEČ
Škola vládců Václav Hájek z Libočan ve své kronice vypráví, jak roku 678 založil moudrý soudce a kníže Krok (podle některých teorií jde o mytickou postavu, odvozenou od božstva plynoucího času) pevný hrad vysoko nad Zákolanským potokem. Zde se narodily tři slavné Krokovy dcery: Kazi, Teta a Libuše. Sem také přicházely vědmy z širého okolí, aby se školily v tajných uměních, v zaříkávání, v přinášení obětí a ve vyrývání a kreslení zaklínacích obrazců, čemuž se říkalo čarování. A protože se zde budila jejich mysl, a také se učily věštit, čili poznávat věci budoucí, bylo hradiště nazváno Budeč. Co se názvu týče, je jeho původ patrně jiný: Budče, Budějovice, Budňany a Budíny jsou ve slovanské oblasti velmi hojné a nemají nic společného s buzením ani budoucností. Jsou odvozeny od slova „búdy“, označujícího improvizované přístřešky ze dřeva a slámy. Mohlo jít o různá prozatímní bydliště. Nebo také od osobního jména Bud, tedy Budův dvůr. Ve starých záznamech, vydaných etnografem Čeňkem Zíbrtem, jsem však narazil na zajímavou informaci. Píše se tam, že „búdami“ se nazývaly přístřešky, které se kdysi stavěly do polí a umisťovaly se do nich sošky božstev plodnosti a úrody. První církevní zákazy z 10. století velice horlí právě proti „búdám na křižovatkách a v polích“, k nimž venkované chodí v průvodech, přinášejí bůžkům úlitby potravin a provozují před nimi „ďábelské zpěvy a tance“. A ještě víc se církev-
90 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273069
Krajinou prvních Přemyslovců
ní hodnostáři rozhorlují, že mnozí vesničané, pokládající se za křesťany, umisťují do pohanských „búd“ obrázky křesťanských světců, ovšem uctívají je způsobem, jakým se klaněli původním démonům. V průběhu času však církev rezignovala a změnila pohanské „búdy“ v křesťanské kapličky. Budeč tedy mohla být místem, v jehož okolí se nacházelo hodně takovýchto „búd“ – kapliček. Mohlo jít i o jakousi centrální svatyni rolnických kultů plodnosti. Archeologický výzkum dokládá, že se na náhorní plošině, vysoko nad Zákolanským potokem, rozkládalo významné opevněné sídliště již v době bronzové. Slované toto pravěké hradiště přebudovali a opevnili kolem roku 800. Koncem 9. století se Budeč spolu s Levým Hradcem stala hlavním opěrným bodem kmene Čechů. Odtud zřejmě vzešel knížecí rod Přemyslovců. Když stoupáte vzhůru po staré poutní cestě od obce Zákolan, připomínají vám jen terasovité meze na lučinaté stráni linie původních dvojitých valů, které bývaly až 5 metrů vysoké. Branou s dřevěnou věží se vcházelo do vlastní akropole, kde stály dva samostatně palisádami ohrazené dvorce s kamenným přízemím a roubeným patrem, každý s vlastním kostelem. Lze se jen dohadovat, proč tomu tak bylo. Starší z kostelů založil patrně kníže Spytihněv, strýc svatého Václava, někdy kolem roku 915. Výzkumy prokázaly, že zdivo rotundy je původní, takže tento kostelík je nejstarší dosud stojící kamennou stavbou v Čechách, ačkoliv jeho někdejší vzhled je „maskován“ pozdější románskou věží z 12. století a barokním kněžištěm, které vzniklo na místě zbourané podkovovité apsidy (což je velká škoda!). Loď tvaru komolého kužele má oválný půdorys s vnitřním průměrem 9 metrů a s metr silnými stěnami z lomového kamene. Ve směru k dnešnímu hřbitovu se otvírá dvojice původních okének. Kostelík začal být hned krátce po svém založení obklopován pohřebištěm: nejstarší hroby, již ryze křesťanské, pocházejí
91 Ukázka elektronické knihy