Jaro se Evropou rozlévá jako vlna. Klíčí v jižní Itálii a Španělsku a opatrně se přesunuje na sever, neznámými cestami a způsoby. V březnu je už na jihu Francie a v Řecku, v dubnu propuká ve Švýcarsku a na Balkáně, v květnu rozkvétá v Německu a ve střední Evropě a počátkem června ovládne Skandinávii. Pan M. se už cítí dobře. Musí se ale šetřit, a když vychází na ulici svého evropského města, nosí bílou masku na obličeji. Rána se hojí, připomíná zkušební nákres nového šťastného života, vybroušený reliéf, který zatím zůstává jen na papíru těla. Má pocit podivné prázdnoty, stejně jako v dětství, kdy prostor kolem něj ještě nebyl zaplněn významy a každá událost působila jedinečně a neopakovatelně. Skupina holubů se odlepí z trávníku a letí na jiné náměstí. Jejich křídla rozhýbají vzduch, částečky prachu se zvednou a padají jako vojáci, které předčasně povolali do boje a pak propustili ze služby. Pan M. teď ve všem vidí znamení. Kráčí dokonale zahalený do krajiny svého města. Svět ho zakrývá jako dobře padnoucí oblek, je mu na míru, k jeho nekonečnému pohodlí. Pan M. nemá sklony k vzletným vyjádřením, vždy se zabýval stroji, jeho myšlení je přesné a pragmatické, proto nepoužívá slovo „štěstí“, ale spíše „uspokojení“. Všechno šlo zdánlivě dobře, ale nějakou dobu po operaci začal pan M. špatně spát. Ležel v polospánku jako v nějaké husté huspenině plné zvláštních obrazů, vidin, vzdálených nevýrazných zvuků. A to všechno
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273063
způsobovalo, že se ho zmocňoval strach, o to horší, že se nemohl hýbat. Během dne se strach ukrýval kdesi v povlečení a odtamtud pana M. sledoval. A v noci — zase totéž, do rána… V pološeru pokoje, kam už se začalo vkrádat šedivé světlo úsvitu, před sebe natahoval dlaně a přemýšlel, proč má pět prstů, a ne šest nebo čtyři. Proč na světě neustále jedněm všechno chybí, a druzí se oprošťují od nadbytku? Proč trvá dětství tak neúměrně dlouho, že potom nezbývá čas na dospělost, na přemýšlení o ní a na poučení se z vlastních chyb? Proč se lidé, přestože chtějí konat dobro, dopouštějí zla? A proč je tak obtížné být prostě šťastný? Zjevně na tyto otázky nenacházel odpovědi. Těžko říct, kdy a proč se v jeho životě začaly objevovat zvláštní, zásadní okamžiky, kdy se v něm náhle probouzela vůle, kterou předtím neznal. Byly to okamžiky, kdy měl potřebu říkat: „chci“. Naplňovala ho myšlenka silnější než jiné — měla podobu pružiny z hodinového strojku, natahovala se v něm působením vnější síly, kterou nic nedokázalo zastavit, snad jen uklidňující dotyk jeho ženy, lék nazývající se xanax a spánek, pokud přišel. „Chci“ bylo lepkavou tlapou, která se zničehonic chytala určité myšlenky. Nebo nápadu. Nebo věci. Například najednou zatoužil po barvách a vůbec netušil, jak má tuto nečekanou tužbu uspokojit. Koupil si katalog Marka Rothka, protože v elegantním, minimalisticky zařízeném knihkupectví ve čtvrti, kde bydlel, našel jen toto. Ale neuměl se nasytit tím, co na stránkách katalogu viděl. Pohled mu klouzal po lesklé
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273063
ploše reprodukcí a neuspokojený odlétal směrem k nebi. Také koupil ženě barevné šaty, ale i ty se mu zdály jaksi banální. Ostatně sám by si je rád oblékl. Ano, přiznával si to: sám by si je oblékl. Začal také toužit po tichu — a ještě po něčem neurčitém v tom tichu, po jakémsi jednom zvuku, který by měl být na pozadí ticha, ale nedokázal ho ani pojmenovat. V srpnu už věděli, že pojedou do Thajska, do toho mírného buddhistického království, které měli spojené s jemností a sladkostí kokosového mléka. Už si zarezervovali letenky a domek, tentokrát vyšší standard, s koupelnou a kuchyní. Ještě se nezačali balit, protože byli zvyklí dělat to až těsně před odjezdem; směstnat to, co si chtěli vzít s sebou, do dvou batohů a dvou příručních kufrů — hračka. Ale počátkem září pocítil M. ono rozhodující „chci“ a od té doby seděl u monitoru počítače a donekonečna studoval totéž — informace o Číně. O několik dnů později už byli součástí rozlehlé krajiny čínského buddhistického jihu plného prachu. Z oken neforemného hotelu vybaveného nábytkem z minulého století viděli zdejší svítání — slunce s obtížemi stoupalo nad nezřetelný obzor a cestou vzhůru se brodilo v hustém, špinavém vzduchu. Po široké nezpevněné silnici jely stovky lidí na kolech. Jejich tváře vypadaly stejně. Vyráželi ze všudypřítomných malých, rozpadajících se chatrčí z vlnitého plechu. Zachumlaní do tlustých prošívaných šedomodrých bund se
— 100 —
Ukázka elektronické knihy