si šel po svým, měl svoje důvody. Petr Rubeš má zas svoje důvody. A jedná. Anebo je už ve stadiu, kdy žádnej důvod nepotřebuje, to je taky klidně možný. Vidí život a zastaví ho, prostě proto, že byl zrovna v dosahu. A ten Johanův je teď taky v Rubešově dosahu. Ten chlap nahoře nutně potřebuje Johanovo mlčení a je jednoduchej a spolehlivej způsob, jak si ho zajistit. Jednou už zabil, podruhý to půjde samo. Není moc, která by ho zastavila. Protože nakonec rozhoduje síla těla. Jasně, slovo je nejmocnější zbraň, všichni jsme to slyšeli, hlavou při tom kejvali. No, jak se to vezme. Když si třeba nějakýho toho mistra slova odchytíš a připoutáš k topení, nemusíš se pak moc namáhat, sevřeš ho v pěsti a rozemneš jak neškodnýho brouka. Pisálkové nemívaj zrovna pevnou konstituci a tenhle se slovama bránit nemůže. Všechny svý slova totiž hezky spolyká. Slovo je nejmocnější zbraň, to si teda piš. Ale stačí zacpat hubu špinavou fuseklí a najednou není k použití. Už. Rubeš se rozhodnul. Johanovi to bylo jasný ještě dřív, než uslyšel ten zvuk. Kroky člověka, chce něco rychle udělat a moc u toho nepřemejšlet. Vedou ke dveřím z obýváku. Dup dup. Do chodby a ke schodům do sklepa. To už je skoro běh. A teď rychle dolů, bere schody sprintem. Dveře se rozletěly, ale Johan ještě pořád nikoho nevidí. Supění a krok, krok, krok. Silueta ještě černější než černá tma kolem. Rubeš si na něj nechce posvítit. Nechce ho vidět, nechce, aby mu něco připomínalo, že ta skvrna ve tmě u topení má tvar člověka, že on se brzy dotkne člověka. Johan se zakousl do roubíku, nesmí se bát, nebude křičet, ani kdyby tisíckrát chtěl. Přišla
oprava_hlava stindl_256.indd 98
10.02.2020 15:36:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273060
rána. Pěst do obličeje, až to Johan vzal zátylkem o radiátor. Zášleh bolesti na okamžik prosvětlil sklep, Johanovi tancovaly před očima mžitky, spíš se všelijak motaly jako ožralci na venkovský zábavě. Bum ho. Další pecka, hezky z druhý strany. Kolik jich ještě bude muset přijít? Johan zvolna polykal krev a zkoušel se přes vrstvu bolesti prodrat k tomu, co vlastně vidí. Nic. Takže furt to samý. Tma a v ní silueta muže, kterej se urputně snaží mlčet. Rubeš nad ním ještě chviličku postál. Pak vyběhnul ze sklepa, stejně rychle, jako když utíkal dovnitř. Taky to chtěl mít rychle z krku. Vlítnout tam, vyřídit si to svoje. Bum bum a zmizet. Johan luštil zvuky dalších Rubešových pohybů. Teď už to nebylo přecházení člověka lapeného v pasti. V bytě nad ním se odehrávala úplně normální noční rutina. Vyčistit zuby, převlíknout se, zalézt, zhasnout a spát. Zavrzání drátěnky. Jistě svědkyně památné noci s Dianou Konečnou. Noci, kdy zplodil syna. Tahle noc vypadala, že by mohla být ještě památnější. Noc, kdy podruhý zabil chlapa. Ale Rubeš se už dneska na velký činy nechystá. Normálně se na to vysral. Má mě na háku, jenom mi dal pěstí. Funguje to jak prášky na spaní, někomu rozbít držku. A nemá to vedlejší účinky, nanejvejš otlučený klouby. Ale stejně ses moc nepředved, Rubeši. I když hlava bolí, zuby se trochu viklaj a krkem stéká krev. Mozek stejně šrotí dál a dál a do svítání zbejvá nechutně moc času. Johan seshora zase uslyšel hekání a skřípot. Pan Rubeš se převaluje. No jo, musí se uvelebit, aby se mu dobře spinkalo. Jeho prdel je zvyklá na určitej standard, vyžaduje trochu
98 . / 99
oprava_hlava stindl_256.indd 99
10.02.2020 15:36:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273060
toho pohodlíčka, zpovykaná jak princezna na hrášku. Ticho. Našel tu správnou polohu. Takhle je to příjemný, jak v maminčině náručí. Jeden by hned začal sladce poklimbávat, propadat se do nějaký další náruče, trvalejší a vláčnější. Všechno je daleko, když jsi v ní, rozplývá se v něžným soumraku ducha. Holka, se kterou jsi naposledy spal, mrtvola ve sklepě i ten zbitej chlap přivázanej k topení. Na všechno dost času. Jenomže Johanovi se nechtělo čekat a žvejkat při tom ponožku nasáklou krví. Takhle to nemá žádnou úroveň. Takhle se zločiny nepáchaj. Správnej zločin by měl bejt přeci jenom dynamičtější. Měl by mít napětí a spád. Žádný únavný prostoje. Tohle je fakt bezohledný. Nechat tě tady, celýho potlučenýho, ale při vědomí. Rozbolavělýho, ale ne dost bolavýho, aby tě bolest celýho naplnila, až by se do tebe nevešlo nic jinýho. Jenom tě trochu naklepal, připravil pro tebe takový bodavý rozptýlení, únavný a otravný. A ty jseš prázdnej, ale zase ne dost, aby ses v tom ztratil. A jsi tu sám. Ta mrtvola se nepočítá, to je jasný. Budeš si muset dělat společnost, hochu, nějak se zabavit. Ale co, půjde to snadno. Chlapecká fantazie přece nezná hranic, nic ji nespoutá. Tak to abys jí popustil otěže. Nějak to nejde. Johan věděl, že možná prožívá svoje poslední chvíle, nejradši by je ale popohnal. Ta nuda se prostě nedala vydržet. Asi by měl bilancovat, rekapitulovat, smiřovat se v duchu, snad se i trochu kát. Až tak. Jenomže se k tomu nedokázal přinutit, myšlenky mu těkaly, rozbíhaly se do prostoru, aby se v něm proměnily v nic. A nic není dobrej společník
oprava_hlava stindl_256.indd 100
10.02.2020 15:36:34
Ukázka elektronické knihy