si šel po svým, měl svoje důvody. Petr Rubeš má zas svoje důvody. A jedná. Anebo je už ve stadiu, kdy žádnej důvod nepotřebuje, to je taky klidně možný. Vidí život a zastaví ho, prostě proto, že byl zrovna v dosahu. A ten Johanův je teď taky v Rubešově dosahu. Ten chlap nahoře nutně potřebuje Johanovo mlčení a je jednoduchej a spolehlivej způsob, jak si ho zajistit. Jednou už zabil, podruhý to půjde samo. Není moc, která by ho zastavila. Protože nakonec rozhoduje síla těla. Jasně, slovo je nejmocnější zbraň, všichni jsme to slyšeli, hlavou při tom kejvali. No, jak se to vezme. Když si třeba nějakýho toho mistra slova odchytíš a připoutáš k topení, nemusíš se pak moc namáhat, sevřeš ho v pěsti a rozemneš jak neškodnýho brouka. Pisálkové nemívaj zrovna pevnou konstituci a tenhle se slovama bránit nemůže. Všechny svý slova totiž hezky spolyká. Slovo je nejmocnější zbraň, to si teda piš. Ale stačí zacpat hubu špinavou fuseklí a najednou není k použití. Už. Rubeš se rozhodnul. Johanovi to bylo jasný ještě dřív, než uslyšel ten zvuk. Kroky člověka, chce něco rychle udělat a moc u toho nepřemejšlet. Vedou ke dveřím z obýváku. Dup dup. Do chodby a ke schodům do sklepa. To už je skoro běh. A teď rychle dolů, bere schody sprintem. Dveře se rozletěly, ale Johan ještě pořád nikoho nevidí. Supění a krok, krok, krok. Silueta ještě černější než černá tma kolem. Rubeš si na něj nechce posvítit. Nechce ho vidět, nechce, aby mu něco připomínalo, že ta skvrna ve tmě u topení má tvar člověka, že on se brzy dotkne člověka. Johan se zakousl do roubíku, nesmí se bát, nebude křičet, ani kdyby tisíckrát chtěl. Přišla
oprava_hlava stindl_256.indd 98
10.02.2020 15:36:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273060