načež uznale přikývne a pokračuje v chůzi. Na schodech za Helenou se válejí reklamní letáky na koncert, účtenky a lepkavé papírové ubrousky od dortů, a ona mezi nimi udělá pár klopýtavých kroků ke dveřím a vrazí dovnitř. Kostelní vrata jsou těžká, pobitá železem a zevnitř za nimi visí sametové závěsy, aby v kostele nebyla taková zima. Voní z nich kadidlo nebo pohřební květiny, jako by kostel stále sloužil původnímu účelu. Závěsy se kolem Heleny ovinou, očividně schválně a se zlým úmyslem, těžká látka jí spoutá ramena a nohy, ona se znovu zapotácí a skončí jako kajícnice na břiše na studené kamenné podlaze. Pak ji závěs konečně pustí a ona zjišťuje, že je na koncertě. Na červených sametových židlích sedí muži a ženy v zimních kabátech, všechny vyrušily její hlasité kroky a oni se na ni jak na povel otočili právě ve chvíli, kdy se na všech čtyřech vynořila ze závěsů. Pak publikum zrak zase odvrátí, ze slušnosti a také proto, že před oltářem zrovna začala zpívat nějaká žena. Má na sobě růžové šaty z tuhého nylonu, který při každém pohybu zašustí, na lemu a na ramenou má našité tvrdé růžové růže, lem šatů je celý roztřepený a zpod nich vyčuhuje několik vrstev levných spodniček, zašedlých od praní. Helena, dosud na kolenou, sleduje, jak žena s naučenou nadutostí kývne na vyčkávajícího pianistu a dá se do zpěvu způsobem, který ji ze všech hudebních stylů odpuzuje nejvíc: je to taková melodická forma hysterie. Zpěvačka třeští oči a celá se třese, působí to vyloženě nepatřičně. Helena pomalu vstává, mne si na těle bolavá místa a míří k nejbližší volné židli. Tu píseň bere jako trest. Už dlouho se vyhýbá hudbě v jakékoli formě (při chůzi volí trasu tak, aby se vyhnula pouličním muzikantům, a zásadně chodí jen do kaváren, v nichž nemučí hosty rádiem), teď se jí nicméně vyhnout nemůže a má pocit, že to nevydrží. Přitiskne si na uši dlaně, aby si aspoň trochu ulevila, rozhlédne se kolem sebe a zjistí, že stěny i strop jsou pokryté 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273049
oprýskanými stříbrnými zrcadly a pozlacené píšťaly varhan připomínají rozlomený hrudní koš, skrz který je vidět srdce. Párek andělů přímo nad zpěvačkou si vyměňuje pochybovačné pohledy, oba drží nepopsané svitky papíru. Hudba zní stále hlasitěji a hysteričtěji, načež zničehonic milosrdně ztichne. Zpěvačka natáhne ruku ke klavíristovi, sladce se usměje, pianista jí přátelské gesto oplatí a oba se ukloní. Z publika se ozve nepříliš přesvědčivý potlesk. Heleně teče z kolene krev. Dívá se na něj, načež se jí v zorném poli objeví ruka v rukavici a ozve se tázavý ženský hlas: „Geht es Ihnen gut?“ a následně stydlivě: „Jste v pořádku?“ Žena v hlase nemá německý ani anglický přízvuk, ale Češka zjevně také není. „Nic mi není,“ odpoví Helena. Přitiskne si ruku na koleno a bez velkého překvapení se zahledí na krev na dlani – krvácí i přes oblečení. „Jsem v pořádku.“ „Moment, vezměte si tohle.“ Ruka v rukavici na chvilku mizí a pak se vrací s balíčkem papírových kapesníků. „Na chvíli si to tam pevně podržte, to bude dobré.“ Helena konečně vzhlédne a spatří mladou ženu s jemnými a hustými vlasy, které jí padají k ramenům. Na sobě má pečlivě naškrobenou a vyžehlenou bílou blůzu a na krku malý zlatý křížek na stříbrném řetízku. Usměje se, a podle mě je to velmi přitažlivý a příjemný úsměv – trochu váhavý a velice vřelý. „Jistě, někdy člověk nechce, aby někdo viděl, jak upadl.“ „To ty závěsy,“ odpoví Helena. Strach z postavy, která ji pronásledovala, na chvilku ustoupil rozhořčení, že si udělala takovou ostudu. „Prostě jsem o ně zakopla, to je celé.“ Vezme si kapesník a přitiskne si ho ke kolenu. Ostatní návštěvníci vstávají a prohlížejí si strop a podlahu, mnozí z nich si povídají o varhanách, na něž hrál údajně sám Mozart. Jedno hezké děvče si před pozlaceným zrcadlem upravuje kožešinový límec a nastavuje tvář k polibku příteli. 106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273049
„Líbil se vám koncert?“ ptá se klidně a vyrovnaně žena v bílé blůze, ruce v rukavicích složené v klíně. Zjevně s ní nic nedělají ani varhany, ani zrcadla nebo andělé, jimž křídla těžknou masivním zlatým peřím – působí dojmem, že už to všechno viděla mnohokrát, takže si toho ani nevšímá. „Ne,“ odpoví Helena. „Vždycky si říkám,“ usměje se mladá žena, „že je to takové… nedůstojné.“ Sundá si rukavice. Nemá na prstě snubní prsten. „Pořád vám teče krev. Možná to bude chtít pár stehů.“ Její hlas, dosud jemný a tichý, zní najednou o něco úsečněji, jako by se z něj ozval profesionální odstup. „To bych ani neřekla,“ odpoví Helena, ale kapesník už má celý nasáklý. Žena jí beze slova podá nový. „Máte to daleko?“ „Vůbec ne. Jenom do Jakubské.“ A pak dodá, aby té mladičké ženě, málem ještě dívce, dokázala, že není tak bezmocná, jak by se mohlo zdát: „Jdu za kamarádkou.“ „Já tím směrem jdu taky.“ Žena se vztyčí a zase si natáhne rukavice. Jsou upletené z kvalitní šedé vlny, jen už by potřebovaly do pračky. Žena má robustní postavu, působí trochu neohrabaně a je hodně vysoká, na sobě má plisovanou sukni, punčocháče a úplně obyčejné boty. Z toho jednotvárného a málo nápaditého oblečení Helenu najednou napadne, že by to mohla být jeptiška. „Nepůjdeme spolu?“ vyhrkne žena a zrudne. „V tom sněhu člověk snadno upadne, víte…“ Helena má zprvu chuť odmítnout, ostatně tak reaguje celý život, když jí někdo nabídne společnost. Jenže vše, co ta žena říká, i její stydlivý nejistý úsměv a způsob, jakým nabízí pomoc, to vše ji láká tak, že nedokáže odolat. V tu chvíli někdo rozsvítí světlo a zlatavý odlesk na ženině křížku zmizí. „To je od vás moc laskavé,“ odpoví nakonec. „Mimochodem, já jsem Helena.“ 107 Ukázka elektronické knihy