v pozadí, jsou zvuky jeho právě obětovaného domku na stromě a všeho, k čemu byl připevněný. Do telefonu zněla lhostejně, ale přivítala ho s tmavými kruhy kolem oříškově hnědých očí, s rukama překříženýma na prsou a dlaněmi zastrčenými do podpaží, což dělávala, když chtěla před světem skrýt divže ne do masa okousané nehty, jindy bezchybné. Byla jeho otci obrazem Doriana Graye — všechna úzkost, kterou by měl pociťovat on, se odrážela na ní. Rozpačité pohledy, jež její syn vrhal na policisty, si Terry Loneová vyložila špatně: otočila se k nim zády a strčila mu do kapsy šek. Když zavrtěl hlavou a vrátil jí ho, povytáhla obočí. „Takže jsi v tuhle nekřesťanskou hodinu nepřišel kvůli tomuhle? Promiň, teď to vyznělo jako obvinění. Samozřejmě ti moc ráda pomůžu.“ Přehodil matce přes ramena svoje sako, spíš jako láskyplné gesto, než že by v ranním chladu projevovala známky zimomřivosti. „Jsi úžasná. Ale zrovna doběhla splatnost části těch dluhopisů, co jste mi kdysi koupili. A já se navíc stejně brzy vrátím do práce. Alice si myslí, že bych se hodil na PR, našla mi místo.“ Nebyl si sice ani trochu jistý, jestli se chce živit zrovna tímhle, ale bylo mu jasné, že bez práce se těžko může objevit u tetičky Naseem tak, jak si to přeje Aneeka. „Hele, můj názor na to, aby člověk někam nastoupil jenom proto, aby měl práci, už znáš. Otci to ale udělá radost,“ opáčila maminka a Eamonn tak mohl snadno navázat otázkou, kde se vlastně pán domu nachází. „V pracovně, kde jinde. Zkus ho vytáhnout ven, já se zatím budu věnovat tady růžím.“ Vydala se ke keříkům a Eamonn ji chvíli sledoval: Terry Loneová, rozená O’Flynnová, z Amherstu v Massachusetts, jedna z nejúspěšnějších interiérových designérek Evropy a majitelka řetězce obchodů nesoucích její jméno, s pobočkami všude možně od Helsinek až po Dubaj. V šestnácti ji rodiče pár týdnů před koncem školního roku omluvili ze školy a vzali ji s sebou do Londýna, doufali totiž, že ji návštěva města nabízejícího „opravdovou kulturu“ vyléčí z rostoucího zájmu, který projevovala o jisté znepokojivé feministické hnutí, silně aktivní v nedalekém
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272994
kampusu vyšší odborné školy. Do hotelu Savoy dorazili 29. dubna 1978, a když se Terry nazítří rozhodla nechat rodiče prospat, aby se srovnali s časovým posunem, a sama se poslušně vydala do Národní galerie na Trafalgarském náměstí, narazila cestou na tisíce účastníků pochodu hnutí Rock proti rasismu, kteří si zrovna mířili do Victoria Parku poslechnout, jak The Clash a další hudebníci svým umem přehlušují všechny ty rasistické pokřiky z řad Národní fronty. „Jdeš taky?“ oslovil ji jakýsi mladý Španěl, jemuž splývaly tmavé lokny přes ramena černého křiváku obsypaného připínacími plackami, které kolemjdoucím oznamovaly, že „Náckové jsou na draka“ a „Rasistům z těch nepřístojností nestojí“. Po delším pochodování jí prozradil, že jeho rodiče ve skutečnosti pocházejí z Pákistánu, o kterém v životě neslyšela. Když o notných pár hodin později zvítězila poslušná část jejího já a ona prohlásila, že se musí vrátit za rodiči, trval mladík na tom, že ji doprovodí až do hotelu, ačkoliv kvůli tomu mohl promeškat vystoupení The Clash, a když se Terry rozplakala při pomyšlení, že se má s někým tak báječným rozloučit, zapřísahal se mladík, že si ji jednoho dne vezme. Než Ter ry po dvou letech dopisování nastoupila na Akademii výtvarných umění v Chelsea, měl už dostudováno a křivák vyměnil za bankéřský oblek, což jí přineslo zklamání i úlevu zároveň. Terry Loneová zdvihla ze země žlutý okvětní lístek a přejela si tím sametovým plátkem po špičce nosu. Eamonn teprve nyní pochopil, jak se někdo může během jediného odpoledne rozhodnout, že si někoho vezme, aniž v tom hrají hlavní roli drogy, z čehož se ses trou Emily podezřívali rodiče už pěknou řádku let. Zajímalo by ho, jestli si někdy přeje, aby tehdy pokračovala ve své cestě do Národní galerie. Rodiče spolu nebyli nešťastní, ale do značné míry žili každý svým životem. Matka začala přenechávat více každodenních starostí o svůj podnik na ostatních přesně v době, kdy otci práce začala znemožňovat účast na dovolených nebo aspoň u snídaní — a svým způsobem to přesně odpovídalo stavu, do nějž jejich manželství dospělo. Dnes si Eamonn obzvlášť přál, aby byli víc jako Rahimiovi.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272994
Rozhlížel se po terase a pokoušel se představit si, že na ní třeba ještě toho léta budou za vlahého vánku večeřet obě jejich rodiny. Karamat s Terry a Emily a Eamonnem, Aneeka s Ismou a tetičkou Naseem, a možná dokonce i Parvaizem. Připouštěl, že nemá ponětí, jak by ho mohl svět přenést z daného okamžiku do oné představy: s jistotou věděl pouze to, že na tom budou muset zapracovat všichni zúčastnění. Vstoupil do domu a zamířil do otcovy pracovny ve sklepě, do místnosti, kterému namísto matčina charakteristického minimalistického stylu vévodilo tmavé dřevo, bytelné lampy a absence oken. Léta studování po nocích se na Karamatu Loneovi podepsala, nejvíc práce udělal tehdy, když se k němu nedostal ani paprsek přirozeného světla. „Odkdy můj syn klepe, než vstoupí?“ zeptal se a vstal, aby Eamonna objal a dal mu pusu — za tenhle zdravicí rituál se Eamonn roky styděl, ale pak ho to najednou přešlo. „Co si můj otec začal nosit domů přísně tajné dokumenty. Vážně na nich píšou PŘÍSNĚ TAJNÉ?“ „Ne, píšou na nich NEJSI‑li NATOLIK VÝZNAMNÝ, ABYS MĚL POTŘEBNOU BEZPEČNOSTNÍ PROVĚRKU, JSI MRTVÝ MUŽ. Hrozně maličkým písmem, jinak by se tam už nic nevešlo. Jak to, že jsi vzhůru, a navíc ještě u nás?“ „Chci s tebou o něčem mluvit. Můžeme se na chvilku posadit?“ Gestem otce pobídl, ať si sedne zpátky na svoji ošoupanou koženou židli, a sám zaujal polohu v polosedu na kraji stolu, čelem k němu — stejnou, jakou v průběhu té části dospívání, kdy měl Karamat Lone coby pouhý řadový poslanec víc času na rodičovské povinnosti než jeho žena, opakovaně zaujímal během vyostřených hádek s otcem (kvůli předmětům, z nichž bude maturovat, kvůli trampování s Maxem, kvůli potratu jeho holky). K Terry Loneové se Eamonn i jeho sestra utíkali, když potřebovali novou elektroniku, auto a (později) i vlastní byt. Vztah založený na dvojici možností ano/ne — obvykle ano — v sobě měl jistou bytelnost. Mezi otcem a synem ale všechno
100 Ukázka elektronické knihy