Eduard Pospíšil prošel se zatajeným dechem pod viaduktem a zamířil rovnou do města. Kde jinde by se na něj mělo usmát štěstí než právě tady. Štěstí nosí lidé. A těch jsou tu plné ulice. Včera mu to Žirafa říkala jasně. Hlavně se dobře dívat a mít nastražené obě uši. Pak to půjde samo. Štěstí je nutné jít naproti. Nic se nesmí ponechat náhodě. Eduard Pospíšil, římský katolík, narozený ve Vídni, se rozhodl vyzpovídat. Zamířil proto ke kostelu svatých Janů, kde si zbožně sedl do lavice. Když však viděl zástup drmolících babek, zrovna takových, jako byla jeho bytná, bylo mu jasné, že dřív než odpoledne se svátosti pokání nedočká. Nevadí. Neboť jak jest psáno, Bůh si cení upřímné snahy zrovna tak jako zbožného činu. Nemotorně se pokřižoval, poprosil o přímluvu Panenku Marii a svého svatého patrona Eduarda Vyznavače, hluboce se uklonil oltáři a vyrazil na jednu žitnou ke Knížatům. Jacques, ten starý dobrý věrný Jacques, by za pána krvácel. Pan baron bude jednou ministr. Sloužit právě jemu tedy znamenalo totéž co sloužit vlasti. Jacques správně, jakkoli poněkud nezřetelně tušil, že svojí tichou lokajskou věrností podpírá důležitý pilíř monarchie. A tím vlastně i celou civilizaci. Svoji službu proto chápal jako poslání. Pokud si dobře vzpomínal na svá gymnaziální studia v Holešově, pan baron oplýval všemi platonskými ctnostmi. Zemi spravoval dobře. Poněkud horší už to bylo s věcmi praktickými, což vyplývalo z jisté odtrženosti milostivého pána od prostých lidí. Protože se pan baron pohyboval pouze ve společnosti sobě rovných, lid znal zejména z lejster a kradmých pohledů z okna a kočáru. Ale co z toho. Baron bude zanedlouho ministrem a hrabětem. S obyčejnými lidmi už se tak jako tak nikdy nepotká. Svobodný pán Heinold-Udynski si sedl za stůl a soustředěně sledoval lokajův výraz. Jacques v pestré livreji, lysou hlavou
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272814