V anglickém jazykovém prostředí se téma občas pojmenovávalo tak úzkostně korektním jazykem, že jsem měl potíže si pod ním něco představit. Agrese jako by byla třináctou komnatou autismu. Přesvědčení o potenciálu terapeutické pomoci, které sdílím, má ale i svůj stín, pokud je považováno za obecně platné dogma a chybí mu vnímavost k jedinečné situaci rodiny. Může se snadno změnit v povýšené obvinění, aniž by si toho byl jeho hlasatel vědom. O možnostech korekce nebo odstranění jakéhokoli nestandardního chování, do nějž se sebepoškozování počítá, vždycky rozhoduje jednak individuální stav dítěte a také reálné souřadnice (ekonomické, sociální, psychické, partnerské…), v nichž se rodina nachází, nikoli obecné představy o tom, co je možné. Je to, jako když se díváte na mapu amazonské džungle a v bedekru si přečtete, kde najít pitnou vodu, jak si mačetou prosekat cestu a jak se vyhnout jaguárům, hadům a pavoukům. Ano, v takovém případě může znít závěr jednoznačně: cesta je schůdná. Něco jiného ovšem je, když vás z vrtulníku vysadí uprostřed pralesa, vy si při tom zlomíte nohu a mačetu vám zapomenou přibalit do batohu. Domnívám se, že ono nutkání vědět a poradit, jak by se šílícímu autistickému dítěti dalo pomoci, někdy vychází z vlastní úzkosti pozorovatele. Je projekcí, která nevidí celou skutečnost, ale jen vlastní představu o ní. Potkal jsem během posledních let několik rodin s dětmi s autismem, při jejichž pozorování jsem dospíval k závěru, že vím, co by měli rodiče dělat, aby se dětem dařilo lépe. Ale když jsem o jejich situaci přemítal, často mi vyšlo, že toho z objektiv-
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272812