V tu chvíli vešel Diego. „Když už jsme u načasování,“ povzdechl si děda. „Tys byl kde?“ „Proč křičíš?“ nechápal Diego a znervózněl. „Tady tvůj bratr se někde toulal, aniž mi cokoli řekl,“ vybuchl děda a praštil do stolu tak, že se roztřáslo nádobí v kredenci. „Ale co jinýho mám čekat, když si bere příklad z tebe?“ „Kdes byl?“ chtěl vědět Diego. Zkřížil jsem si ruce na prsou a vyhnul se jeho pohledu. „Podívejme,“ spustil znovu děda. „Už ani neodpovídá na otázky. Když si jen pomyslím, že byste spolu vy dva trávili víc času.“ Diego se mi pobaveně zadíval do očí, načež zasalutoval a odkráčel do svého pokoje, kde se zamkl jako pokaždé od toho dne, kdy přivezli novou pohovku. „Jednou mě z vás trefí šlak,“ zopakoval děda. „No tak, dědo,“ začal jsem a svlékl si mikinu, ale on jen zavrtěl hlavou a zastavil mě. „Teď mluvím já,“ prohlásil a pomohl mi ji přetáhnout přes hlavu. Pak mě odvedl k pohovce, posadil mě a sám zůstal stát. „Z nás dvou byla babička ta přísná,“ podotkl klidně a nespouštěl ze mě oči. „Já jsem nechával odjakživa všechno plavat. Nikdy jsem tvou mámu netrestal, ani když přišla pozdě domů, ani když tehdy, už si ani nepamatuju kde, ukradla jakousi drobnost. Já jsem se o tom s ní vždycky snažil jen mluvit,“ povzdechl si. „Teď ti povím tu stejnou věc, kterou jsem kdysi řekl jí,“ pokračoval a položil mi ruce na ramena. „Nauč se věřit těm, kteří tě mají rádi. To je ta největší lekce, kterou ti život dá.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272727