Petr Stránský – Paměti, Díl I. kovi a ostatním, že kontrola přijíždí. K hospodě nám totiž už nezbývaly dráty. Platilo se „na futro“, tj. na úvěr, nebyl čas na placení v hotovosti. Toto ošálení důstojníků trvalo víc než půl roku. Ale jednou přišly důstojnické šarže na kontrolu na centrále na základně u kasáren a zjistily, že nebyl nikdo na příjmu u kostela. Pivaři se právě střídali a šlo jen o pár minut. Bylo z toho vyšetřování, ale dotyčný na příjmu se vymluvil, že musel jít na „velkou stranu“. Z pušky do terče jsem střílel s velmi dobrými výsledky, i když jsem musel mířit s brýlemi. Po celé dva roky jsem měl pouze tuto zbraň, ale nikdy samopal. Nikdy mě nepovýšili, až poslední týden před koncem, než jsme šli do civilu, mi dali červený svobodnický pásek na výložku. Na druhé straně jsem si nechtěně vyzkoušel vlastní odpovědnost vůči našemu družstvu. Při zimních manévrech na Šumavě, za teploty -25 °C jsem donutil spícího a umrzajícího desátníka v řidičově kabině vylézt z vozu a vyprostit díky mé vůli společně s ostatními náš náklaďák ze zamrzlé říčky, ve které jsme nešťastně skončili. Ledové kry jej uvěznily. Lopatami a silou těl a rukou se nám podařilo vytlačit vůz ke stoupajícímu břehu. Protože jsme vysílali různé signály, nakonec přijela pomoc a vytáhla nás natáčecím lanem až na suchou plošinu, i když hvězdy svítily a mrzlo, až praštělo. Kamarádi z technického oddílu nás zabalili do pokrývek a dali nám čaj. Nevím, jak by to bylo skončilo bez mé iniciativy. Z celé naší velitelské roty cca 30–40 mužů plus pět vozidel a radarová stanice pouze naše družstvo splnilo úkol, i když asi na 70 %. Ostatní někde zamrzli, ztratili cestu někde ve sněhu nebo se jejich vozy nabouraly a nebyly schopny další jízdy. Ukázalo se, že náš pojízdný protiletecký oddíl, který měl chránit útvary Žižkovy divize proti útoku nebo na postupu, byl úplně neschopný. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272703