Petr Stránský – Paměti, Díl I. kovi a ostatním, že kontrola přijíždí. K hospodě nám totiž už nezbývaly dráty. Platilo se „na futro“, tj. na úvěr, nebyl čas na placení v hotovosti. Toto ošálení důstojníků trvalo víc než půl roku. Ale jednou přišly důstojnické šarže na kontrolu na centrále na základně u kasáren a zjistily, že nebyl nikdo na příjmu u kostela. Pivaři se právě střídali a šlo jen o pár minut. Bylo z toho vyšetřování, ale dotyčný na příjmu se vymluvil, že musel jít na „velkou stranu“. Z pušky do terče jsem střílel s velmi dobrými výsledky, i když jsem musel mířit s brýlemi. Po celé dva roky jsem měl pouze tuto zbraň, ale nikdy samopal. Nikdy mě nepovýšili, až poslední týden před koncem, než jsme šli do civilu, mi dali červený svobodnický pásek na výložku. Na druhé straně jsem si nechtěně vyzkoušel vlastní odpovědnost vůči našemu družstvu. Při zimních manévrech na Šumavě, za teploty -25 °C jsem donutil spícího a umrzajícího desátníka v řidičově kabině vylézt z vozu a vyprostit díky mé vůli společně s ostatními náš náklaďák ze zamrzlé říčky, ve které jsme nešťastně skončili. Ledové kry jej uvěznily. Lopatami a silou těl a rukou se nám podařilo vytlačit vůz ke stoupajícímu břehu. Protože jsme vysílali různé signály, nakonec přijela pomoc a vytáhla nás natáčecím lanem až na suchou plošinu, i když hvězdy svítily a mrzlo, až praštělo. Kamarádi z technického oddílu nás zabalili do pokrývek a dali nám čaj. Nevím, jak by to bylo skončilo bez mé iniciativy. Z celé naší velitelské roty cca 30–40 mužů plus pět vozidel a radarová stanice pouze naše družstvo splnilo úkol, i když asi na 70 %. Ostatní někde zamrzli, ztratili cestu někde ve sněhu nebo se jejich vozy nabouraly a nebyly schopny další jízdy. Ukázalo se, že náš pojízdný protiletecký oddíl, který měl chránit útvary Žižkovy divize proti útoku nebo na postupu, byl úplně neschopný. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272703
Vystěhovaní Někdy před Vánocemi 1957, na propustce, jsem potkal na Budějovickém náměstí Vaška Havla. Bylo to takové překvapení, že jsme si padli do náruče. Byl na tvrdé vojně u ženistů a nosil černé výložky. Pěkně s ním zatočili. Jsme také stejný ročník a v Praze jsme se vídali vždy v onu sobotu. Slovo dalo slovo a šli jsme na pivo. Byl doprovázen Karlem Bryndou, začínajícím divadelníkem, z kterého se stal později skvělý režisér a působil v Ostravě. S Vaškem jsem chtěl připravit malé Vánoce nebo Silvestra na vojně, spolu s Olgou a Věrou, se kterou jsem nějak chodil před odchodem do služby. Věra ale pozvání nepřijala a moje láska skončila. Později v životě jsem si uvědomil, proč to asi bylo. Vzpomínaje na svoji lásku k Věře, plnou vášnivých polibků, ale ničeho víc, jsem na vojně napsal pár veršů, něco jako: Jsem smutný voják u děla. Proč? Věra nepřijela… Několik příhod z dvouroční vojny stojí za pár řádků. Byl jsem hráčem basketbalového mužstva armády Dukla České Budějovice. Hráli jsme krajský přebor. Dostal jsem se tam díky již zmíněnému spolužákovi a v té době jsme byli přibližně všichni na stejné úrovni, až na dva z nás, kteří to jako bývalí hráči ligy opravdu uměli. Vytěžili jsme tak nejméně jednu propustku týdně na trénink. Svůj pot jsem posléze umýval ve vaně u známých. Zdenka Pomahačová, vdaná, mi potom dala báječnou večeři na stole s ubrusem. Byla jednou ze dvou sester, jejichž rodiny se s námi znaly z válečných let na prázdninách v Bělohradu. V sobotu byl obvykle někde přeborový zápas naší soutěže. Jednou jsme vyhráli ve Vodňanech. Když jsme ale vyšli ze šaten na ulici, začali nás kamenovat dlažebními kostkami. Druhý rok přestěhovali náš protiletadlový oddíl na odloučený konec budějovického armádního letiště. Jednoho dne jsme byli očitými svědky, asi ze 150 m, jak vybuchl nový MIG 17, – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272703
Petr Stránský – Paměti, Díl I. chlouba letectva Varšavského paktu. Záchrana, která rychle přijela, naštěstí pilota vytáhla, ale byl nádherný ohňostroj, vše bouchalo, protože stroj byl naložen různou municí a střepiny létaly do vzduchu, až jsme se báli, že nás zraní. Nad letištěm dýmal obrovský černý kouřový sloup. Nazítří, opět nedaleko nás, přistál na letištní ploše vojenský dopravní letoun plný „papalášů“, tedy generálů, techniků, politruků, aby vše vyšetřili. MIG 17 se ještě škvařil a pomalu uhasínal. Jednou jsem ze zvědavosti zašel do Kulturního sálu, součásti letištních budov. Mladík v modré uniformě letců se tam pokoušel nastudovat Nashova Obchodníka s deštěm, americkou divadelní hru, o které jsem se již zmínil. Letcům leccos prošlo, všude na světě je to modrá elita. Chvíli jsme si povídali a vyklubal se z něho absolvent DAMU, herec Jaroslav Vísner. Řekl jsem mu, že jsem hru viděl v Praze v Komorním divadle. Nevím, proč došlo k tomu, že jsme se tam setkali s Václavem Havlem. Bylo to zajímavé setkání. Když jsem byl převelen z velitelské roty od spojařů k baterii (zřejmě z politických důvodů, protože Jirka byl stále ve výkonu trestu), těsně před štábní kontrolou jsem zjistil, že mám narezavělý vnitřek hlavně pušky. Po posledních střelbách jsem to jednoduše zanedbal. Dostal jsem strach, že čištění do termínu nezvládnu, protože důstojníci měli oči všude, a že určitě na nějakou dobu riskuji basu a jako kádrově nespolehlivému mi to velmi pokazí posudek armády na konci vojenské služby. Jeden četař z povolání se nade mnou slitoval a poradil mi, abych udělal malý ohýnek ze dříví a pak popelem a čistými hadry pucoval a pucoval. Nakonec to dopadlo dobře, žádný průšvih nebyl. Nepamatuji se, jestli moji pušku nechali důstojníci na pokoji, anebo se mi skutečně podařilo rez odstranit tak, že ani zbrojař nic nepo– 100 –
Ukázka elektronické knihy