Kiastia pokývala hlavou. „To je pěkné přirovnání. Já se teď cítím jako malá tůňka rozbouřená i malou přeháňkou.” „Vaše současná situace na tom má nemalý podíl, ale až se vrátíte zpět do Anily, bude zase líp.” „V Anile je těch přeháněk mnoho...
a jak dlouho vlastně
v Anile zůstanu...” záhadně pronesla Kiastia. Narahari by se přeci jen rád dozvěděl něco bližšího. „Opravdu je situace u dvora tak napjatá?” Kiastia se na něho zadívala. „Proč bych vám to měla říkat. Snad jen jako projev svého vzdoru...” s tváří přemoženou zoufalstvím se zadívala před sebe na prašnou zem, „nedokážu si představit, kam naši zem můj otec chce přivést. On sám už se mnou o svých plánech nemluví, od té doby, co jsem proti každému jeho rozhodnutí protestovala. Ale co mohu dělat? Nemohu mlčet. I když by to asi bylo lepší, protože jak říkám - nic nezměním, a takhle ještě přicházím o důvěru svého otce.” Princ se zájmem naslouchal. „Elónie se teď politicky směřuje na sever, že?” „Však jste to viděl,” s úšklebkem zvedla hlavu Kiastia, „král Largus je na našem dvoře čím dál častějším hostem. Nevím, zda je to ze strany otce obdiv k němu nebo strach z něj, co ho žene do tohoto dle mého zhoubného spojenectví. A ze strany Larguse? Proč nevěřím tomu, že je to všechno dílo přátelství, ale spíš vypočítavosti..?” „To není v politických kruzích bohužel nic výjimečného,” nepřekvapovalo prince.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272702