Kiastia pokývala hlavou. „To je pěkné přirovnání. Já se teď cítím jako malá tůňka rozbouřená i malou přeháňkou.” „Vaše současná situace na tom má nemalý podíl, ale až se vrátíte zpět do Anily, bude zase líp.” „V Anile je těch přeháněk mnoho...
a jak dlouho vlastně
v Anile zůstanu...” záhadně pronesla Kiastia. Narahari by se přeci jen rád dozvěděl něco bližšího. „Opravdu je situace u dvora tak napjatá?” Kiastia se na něho zadívala. „Proč bych vám to měla říkat. Snad jen jako projev svého vzdoru...” s tváří přemoženou zoufalstvím se zadívala před sebe na prašnou zem, „nedokážu si představit, kam naši zem můj otec chce přivést. On sám už se mnou o svých plánech nemluví, od té doby, co jsem proti každému jeho rozhodnutí protestovala. Ale co mohu dělat? Nemohu mlčet. I když by to asi bylo lepší, protože jak říkám - nic nezměním, a takhle ještě přicházím o důvěru svého otce.” Princ se zájmem naslouchal. „Elónie se teď politicky směřuje na sever, že?” „Však jste to viděl,” s úšklebkem zvedla hlavu Kiastia, „král Largus je na našem dvoře čím dál častějším hostem. Nevím, zda je to ze strany otce obdiv k němu nebo strach z něj, co ho žene do tohoto dle mého zhoubného spojenectví. A ze strany Larguse? Proč nevěřím tomu, že je to všechno dílo přátelství, ale spíš vypočítavosti..?” „To není v politických kruzích bohužel nic výjimečného,” nepřekvapovalo prince.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272702
„To asi není. Proto se čím dál tím méně cítím být politikem. Kolikrát si říkám, jestli by nebylo lepší prodávat na trhu ovoce než být princeznou,” odevzdaně pravila Kiastia. Narahari se zasmál: „Řekněme, že život princezny skýtá mnohá potěšení nedostupná běžnému lidu. Kdybyste si zkusila život prosté ženy, asi byste se ráda do paláce vrátila.” Kiastia se cítila dotčeně, přišlo jí, jako by ji princ poučoval jako malou holku. „Nemluvím o hmotném pohodlí. Mluvím o tom komfortu, jaký skýtá pocit poctivě odvedené práce. Čistá hlava. Žádné kličkování. Ale ano, jistě že nic není růžové, jen mě to tak občas napadá...” proč to všechno vůbec říká... „Myslím, že vám rozumím,” vážně pokračoval princ, „pro nás jako pro panovníky je pocit poctivě odvedené práce stejně tak důležitý jako pro kohokoli jiného. Musíme vidět, že za námi něco pozitivního zůstalo.” „Přesně tak,” přitakala Kiastia. Ještě jednou se zahleděla na klidný oceán. „Půjdeme zpět?” zeptal se Narahari. „Můžeme, máte jistě něco na práci,” zvedla se Kiastia. Cestou zpět do paláce šli mlčky, každý ve svých myšlenkách. ***
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272702
Když se Kiastia znovu ocitla ve svém pokoji, její radostná nálada z rána byla tatam. Letti k ní nedočkavě přiběhla a vyzvídala: „Tak co, princezno, viděla jste moře? Jak se vám líbilo?” Kiastia se s nepřítomným výrazem pokusila o úsměv: „Moc krásné. Opravdu...” Letti si všimla jejího rozpoložení a snažila se ji rozveselit: „No, tak tam můžeme chodit každý den!” Kiastia mlčky pokývala hlavou, aniž by se na Letti podívala. Co s ní ten náš princ udělal, hloubala Letti a bylo jí líto, že je princezna opět stejně zasmušilá jako předtím. Kiastia si spílala, že je tak mnohomluvná jako její terácká služebná a na potkání vypráví o elónské politice i svých vlastních pocitech. Kdyby to vyprávěla alespoň Letti, ale teráckému princi! Utěšovala se, že je to na jednu stranu vlastně jedno, protože ať udělá nebo řekne to či ono, nic se nezmění, ale na druhou stranu by měla být jako správná princezna zdrženlivější. Hluboká a neměnná jako oceán.
100 Ukázka elektronické knihy