98 / Peter A. Flannery • Bitevní mág „Řeknu Davisovi, aby naložil věci na nákladní koně,“ odpověděla a utřela si oči do rukávu od halenky. „Spousta lidí nedohlídne za první den,“ dodala. „Musíme počítat s tím, že se budeme o to, co máme, dělit.“ Simeon přikývl a usmál se. „Jdi se trochu vyspat,“ vybídl ji. „Já u něj chvíli posedím.“ Fossetta se soucitně, starostlivě podívala na Falca. „Nebesa nám pomáhejte,“ opakovala a s tím opustila světnici a Simeon se uvelebil v křesle. Minula hodina a z plamínku v lampě zůstal jen ten nejmenší korálek jantarového ohně. Falco otevřel oči. Na druhé straně světnice matně rozeznával obrysy Simeona sedícího v křesle. Vypadalo to, že spí, a Falcovi se ulevilo. Nijak netoužil s někým mluvit. Hruď ho bolela a rameno strašlivě pálilo. Zrovna když se snažil posunout do pohodlnější polohy, Simeon promluvil. „Proč?“ V kalném světle Falco jen stěží rozeznával Simeonovu zjizvenou tvář. „Musel jsem ho vidět,“ řekl tiše. „Musel jsem ho poznat.“ „Koho?“ „Toho, kvůli komu zemřel,“ řekl Falco. „Toho, kdo ho k tomu dohnal.“ „A nalezl jsi odpověď?“ zeptal se starý bitevní mág. „Ne,“ odpověděl Falco. „Ten drak byl šílený a můj otec byl šílený, že ho hájil.“ Simeon si dlouze povzdechl. Vypadal skoro zklamaně. Možná i on kdysi doufal, že najde nějaké vysvětlení pro to, co Aquila Danté udělal. Na pár chvil se rozhostilo ticho. Falco zíral na strop a jeho slzy byly slzami syna truchlícího pro otce. Poslední naděje na otcovu spásu zemřela ve slepém vzteku dračího ohně. „Mrzí mě to,“ zašeptal. Simeon sklonil hlavu před výčitkami svědomí, které slyšel ve Falcově hlase. Nevyčítal mu, co se stalo. Kvůli Falcově činu bude možná odsouzeno k záhubě celé město, ale Simeon na to nehleděl jako na Falcovu chybu. Znal touhu, která ho hnala do Větrného hradu, znal tu zoufalou potřebu vědět. Falco opravdu nemohl jednat jinak. „Zkus spát,“ poradil mu. „Do dalších dnů budeš potřebovat sílu.“ „Spát,“ pomyslel si Falco. Ve spánku klid nenacházel. A pokud jde o sílu… Falco by se málem rozesmál. Síla je pro živé. On už žádnou sílu nepotřebuje.
Bitevni_mag_2020.indd 98
16.01.2020 15:47:36 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272627
12
Do hor Příštího rána se na rozlehlé skalní plošině západně od města shromáždilo šest tisíc lidí. Za onoho chladného podzimního jitra to bylo nehostinné a pusté místo, které nic nechránilo před ostrým, lezavým severákem. Slunce teprve vycházelo, ale městečko Caer Dour už nalezlo dočista opuštěné. Lidé si vzali vyslancova slova k srdci a ve městě jich nakonec zůstalo jen pár. Většina byla schopná vydat se na cestu, i když se našli i tací, jimž se muselo k odchodu ‚pomoci‘, a v jejich očích teď tkvěl výraz štvanců. Lidé tu postávali ve skupinkách, schoulení k sobě proti chladu, a svírali tlumoky s jídlem a osobními věcmi, které se rozhodli vzít si s sebou. Mnozí měli nákladní koně nebo mezky, na které naložili zásoby nebo ty, kteří byli příliš mladí, staří nebo churaví, než aby šli pěšky. Všichni vypadali uboze a ztraceně, ale pak se na kraji plošiny objevil vyslanec a nálada se zvedla, jako když se z údolí zvedá šedá mlha. Sir William jel na nádherném, kouřově šedém peršeronovi, válečném oři oblíbeném u illicijských rytířů. Když vjížděl na plošinu mezi lidi, neusmíval se na ně, ale v jeho držení těla bylo něco, co je uklidňovalo. Ne přímo sebedůvěra, ale svého druhu klid, jako by takové věci zažil už dřív a byl živoucím důkazem, že je lze přežít. Vedle něj jel na černém koni podobné velikosti Simeon le Roy. Navzdory věku a slepotě čišel ze starého bitevního mága stejný druh uklidňující samozřejmosti jako z vyslance a lidem z Caer Douru začala svítat jiskřička naděje. Ale za nimi jela na koni znatelně lehčím drobná postavička, shrbená a skloněná, která se v sedle vratce kolébala. Na sobě měla břidlicově šedý plášť lemovaný kožešinou, ale i když měl jezdec kapuci staženou do obličeje, lidé věděli, kdo to je. Falco Danté, syn Aquily Danté, toho šíleného bitevního mága, toho zrádce. On byl tou příčinou, proč teď prchali ze svých domovů. Kvůli němu tu teď stáli v zimě.
Bitevni_mag_2020.indd 99
16.01.2020 15:47:36 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272627
100 / Peter A. Flannery • Bitevní mág Falco měl pocit, jako by prožíval nějaký zlý sen. Lidé, kteří by ho ještě včera s úsměvem zdravili, na něj hleděli strohýma, nesmiřitelnýma očima. Svíjel se bolestí tak, že měl co dělat, aby se udržel v sedle. Neměl sílu na nepřátelství, které bodalo mnohem ostřeji než hryzavý severák. Vedle něj se zařadili dva koně a Falco sklopil hlavu. „Nedívej se na ně,“ zachraptěl nevrle jeden jezdec. Falco střelil pohledem doleva. Balthazak de Vane, Malakiho otec. „Prostě nespouštěj oči ze Simeona,“ dodal Balthazak. Ani se na Falca nepodíval. Upřeně hleděl přímo před sebe. Falco se ohlédl na Malakiho, který jel vedle něj napravo. Otec i syn teď na sobě měli ocelově modrou zbroj a přes ramena přehozený teplý plášť. Vypadali chrabře a důstojně, spíš jako rytíři než jako městský kovář a jeho syn. Falca zaplavila vlna lásky, rychle následovaná černou vlnou viny. Měl pocit, že si jejich laskavost nezaslouží, a nedokázal se přimět k úsměvu, ani když se na něj Malaki kradmo ušklíbl. Když projížděli mezi lidmi ke skupině šlechticů, kteří se shromáždili uprostřed plošiny, Falcův silný doprovod mnohé od nepokrytě zlobných pohledů odradil, ale stejně po něm lidé pokukovali a šeptem si vyměňovali nelichotivé poznámky. „Je to dobré,“ řekl Malaki a bradou ukázal na šlechtu. „Je s nimi i Heçamede.“ Falco vzhlédl a shledal, že Heçamede sleduje jejich příjezd. Ani pořádně nevěděl, jestli je rád, že ji vidí. Když dojeli ke skupině, Malaki a jeho otec se zařadili dozadu. Vyslanec sesedl a šel si promluvit s Belliem a Morganem, Simeon zůstal na koni a Falcova kobylka pomalu došla k němu a zastavila se. Za ním už sesedala Fossetta z jednoho nákladního koně. Když vyjížděli nahoru na plošinu, úzkostlivě na Falca dohlížela; pokud šlo o to, jestli se Falco udrží v sedle, rozhodně důvěřovala víc koňským smyslům než Falcově bdělosti. Teď přešla dopředu k Heçamedě, která už stála u Falcova třmene. „Jak mu je?“ zeptala se jí léčitelka. „Nezlepšuje se to,“ odpověděla Fossetta. „Hruď se mu nevyčistila a takhle zlá jeho vyrážka ještě nikdy nebyla.“ Heçamede rozvážně přikývla, natáhla se a odhrnula Falcovi kapuci. „Vyslanec má pravdu,“ řekla. „Tohle nejsou souchotiny.“ „To je dobře, nebo špatně?“ zeptala se Fossetta. „To ukáže jen čas,“ odpověděla vyhýbavě Heçamede. Vyslanec ji ještě v noci vyhledal. Choroba, o níž mluvil, byla v těchto oblastech velmi vzácná, ale příznaky rozhodně odpovídaly. Kdyby
Bitevni_mag_2020.indd 100
Ukázka elektronické knihy
16.01.2020 15:47:36