Poslední tvůrce (Ukázka, strana 99)

Nevěděl o tom dosud, bude tedy nejlepší nevědět o tom dál, rozhodl se a přenesl se k moři.

Delfíni mu pomohou znovu nalézt ztracený klid. S těmi veselými a hravými tvory

je člověk volný, svobodný. S nimi zapomene na vše, co by ho tížilo.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272513

Kniha IV., kapitola II. Rose

A byla tu.

Poznal ji okamžitě.

Rose!

Nádhernější, než kdy dřív. Šťastná.

Uviděl ji u růží. Skláněla se k nim, promlouvala na ně.

Paul stál opodál a pozoroval ji. Jako by jim něco šeptala, připadalo mu.

Stál tak dlouho.

Nakonec ho oslovila, aniž by na něj pohlédla. „Vytvořil jsi něco úžasného, Paule,“ řekla.

Paul byl překvapen.

„Rose,“ řekl a přistoupil blíž. „Rád tě vidím, Rose. Moc rád, opravdu.“ ‚Už zase to moje opravdu,’ napomenul se, sotva to slovo vyřkl.

‚Co naplat,’ pomyslel si vzápětí, ‚závany starého světa s sebou přinášejí i zaváté zvyky.’

Rose se narovnala, ale dosud stojí k Paulovi zády.

Přistoupil ještě blíž, obejmul ji.

„Jak víš, že jsem přišel?“ zašeptal jí do vlasů.

Konečně se otočila. Položila mu paže kolem krku, dívala se mu do očí. Kolik

plamínků zářilo v jejích očích, kolik jiskřiček se v nich blýskalo! Jak upřímně radostný byl její pohled. Nikdy dřív ji takovou neviděl. Nikdy.

Rose se usmívá a dá si ještě chvíli načas, než řekne: „Květiny mi to prozradily.

Hned když jsi přišel. Musíš mi tu všechno ukázat. Tak moc jsem toužila všechno tady poznat. Ale nejdřív, Paule, můj dárek tvému světu. Pojď, přivoň si ke květině.“ Paul uvolnil objetí a přičichl k růži.

Podlomila se mu kolena, posadil se, zavřel oči.

Vdechuje vůni, poslouchá hudbu. „Rose,“ řekl konečně, „Rose, nemohu se té krásy nasytit.“ A to už Rose seděla vedle něho, také voněla k růži a také se nechala unášet ti-

chounkou melodií, kterou jim růže zpívala.

Netrvalo dlouho a rozezpívaly se i okolní květiny, to jak přilétali motýli, aby se

také opájeli vůní a zpěvem.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272513

A Paul i Rose už leží, aby nemuseli zvedat hlavy, když si chtějí užít všechno najednou. Když chtějí vnímat vůni a hudbu květin a nad tím vším tanec motýlů, berušek a jiné drobotiny.

Leží v trávě, drží se za ruce, usmívají se.

„Jsem šťastná, Paule,“ říká Rose. „A ty?“ Paul jen přikývne a sevře Rosinu ruku pevněji.

A tu se jak na povel oba posadí. „Musím ještě k dalším rostlinám, Paule,“ řekne Rose. „Tu hudbu mám od Pátého,

z dimenze Umění. Vždyť víš, že já se nikdy neučila na žádný nástroj. Musím jít, než ji zapomenu. Zatím jí mám plnou hlavu, ale kdoví?“

„Jistě,“ usměje se Paul. „Jen jdi, Rose, tvé rostliny čekají.“ Políbí ji na tvář, pohladí ji.

„Jsi nádherná, Rose,“ řekne jí ještě. „Když mě budeš potřebovat, jen si na mě vzpomeň. Přej si být u mě a rázem budeš, ať budu kdekoliv.“ Rose se usměje.

„Děkuju ti, Paule, za všechno.“ Paul se prochází svým světem, ptáky má nad hlavou, zvířátka v patách. Prozpěvují mu, hopsají a poskakují kolem něj. Co chvíli Paul někoho pohladí, pochová v náručí.

Přemýšlí o Rose.

‚Musím, řekla Rose,’ myslí si Paul a zavrtí hlavou. ‚Musím – to slovo jsem od

svých lidí snad nikdy neslyšel. To slovo mí lidé určitě neznají,’ pousměje se.

Stejně tak ho překvapila i Rosina otázka, jestli je šťastný. Samozřejmě že je

šťastný.

‚Nemůže to být jinak, Rose,’ mluví k ní v duchu. ‚Nová Země je světem lásky. Je-

den přeje štěstí druhému. Čím více jsou šťastní ostatní, tím více šťastná jsi i ty. I já. I tvé květiny. I zvířata. I každý kámen i každá kapka vody.’

Zvířátka se teď zastavila.

Nastražila uši a v momentě se rozeběhla daleko před Paula. „Jen si utíkejte, vy rošťáci,“ směje se Paul.

Dobře ví, co je všechny tak popohnalo. Někde vpředu určitě dovádějí děti. A to by

bylo, aby u toho skotačení zvířátka chyběla.

‚Snad mí lidé Rose přijmou,’ říká si Paul. ‚Snad si ji zamilují, i když jí třeba ne-

budou vždycky rozumět.’

100

Ukázka elektronické knihy