Stalin_team_160x230.qxp 20.11.18 17:04 Stránka 99
4. Tým na výsluní
Nový žánr sovětského folkloru – písní a básní lidových tvůrců s tradiční formou a soudobým obsahem – nejenže překypoval chválou Stalina, ale také přišel s novým označením Stalinových nejbližších spolupracovníků, které prohlásil za „rytíře“ v jeho družině. Mezi lidmi byl jednoznačně nejoblíbenějším rytířem Vorošilov, slovy lidové básnířky Marie Krjukovové „Klim Jefremovič, naše světlo jasné“, což bylo určitě dáno tím, že se nejčastěji objevoval na veřejnosti v dramatických rolích, například na přehlídce u příležitosti výročí Říjnové revoluce v roce 1935, kde „obhlížel průvod v nové maršálské uniformě z hřbetu překrásného koně“. Vojenské uniformy a ozdoby, v puritánských porevolučních letech zakázané, se tehdy začaly vracet na scénu a vojáci sledovaní Vorošilovem na sobě také měli nové uniformy s nárameníky, které se naposledy používaly za carského režimu. Kazašský lidový bard Džambul v Básni o Vorošilovovi oslavoval Vorošilovovy zkušenosti z „ohně a dýmu“ občanské války i jeho nynější roli vrchního velitele armády: „Otec Vorošilov na svém ryzákovi / uhání přes náměstí, smělejší než vítr.“ Vorošilovo zvláštní postavení u široké veřejnosti dosvědčuje skutečnost, že k jeho rozsáhlé korespondenci s prostými lidmi patřil i zcela svébytný žánr – dopisy od lidí vydávajících se za jeho příbuzné. Dalším bohatýrem byl Ordžonikidze, Stalinův pobočník v lidovém eposu o občanské válce, podle něhož „statný junák Stalin už vstává, přechází sem a tam, uhlazuje si černé kadeře, nakrucuje si knír a zapaluje si dýmku. Ví, co je třeba udělat. […] Už schválili jeho plán a Lenin mu říká, ať jede bojovat proti bělogvardějcům s dalšími hrdiny [velitelem kavalerie Semjonem] Buďonným a Ordžonikidzem.“ Kalinin nebyl líčen jako bohatýr, protože měl ve folkloru roli vesnického stařešiny národního kalibru, který vítá návštěvníky v Kremlu jídlem a pitím. Hodně lidí mu posílalo dopisy nebo ho navštěvovalo v jeho kanceláři v sídle Nejvyššího sovětu. Jeden korespondent označil Kalinina za svou „jedinou radost“. Kirov byl sice populární v Leningradě, ale zaživa nepřitahoval mimořádnou pozornost, a dokonce se do něj občas strefovaly i nepříznivé komentáře („pozpátku se jmenuje vorik, zlodějíček“). Po předčasné smrti ho však lidová tvorba často oplakávala.4 Lidu se samozřejmě nabízely i jiné vyjadřovací prostředky, v nichž se komentáře na adresu stávajícího vedení nesly v odlišném duchu. Oblíbeným ventilem byly anonymní dopisy vůdcům, i když NKVD se usilovně snažila vypátrat jejich autory. Někteří si stěžovali, že stranu řídí Židé a že gójové typu Stalina a Kirova se jim zaprodali. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272466