Najednou jí přišlo, že je hladina jezera ještě barvitější, než byla, když přijela. Vše se rozjasnilo a vůně všeho kolem ji pohltila. Pohlédla do dálky a snažila se zaostřit. Najednou si přišla stará a slepá jako patrona, když nevidí na pár set metrů, což bylo v reálu několik kilometrů. Byla si jistá, že tam něco je. Něco, co by ji mohlo zajímat. Něco, za čím mělo smysl jít. Nebylo to tak duchovní jako před chvílí, ale příjemně pozemské. Pohlédla na zatažené nebe a usoudila, že to bude muset počkat. Sice se nevyznala v rozmarech počasí na ostrovech, ale to málo, co se o něm tradovalo, jí stačilo k tomu, aby neriskovala, stejně jako by to neudělala třeba na horách nebo v tropech. Pokud to vypadalo divně, tak to bylo divné, a poslední, o co stála, je vracet se v šílené průtrži, i když je začátek léta. No, spíš pozdní jaro, což znamená, že je vlastně zima. „Jak vám můžu pomoci?“ vešla do domu a všechny překvapila. Nejspíš čekaly, že bude nafouknutá nebo otrávená a zaleze si někam do kouta, kde bude trucovat. Popravdě k tomu neměla daleko, ale byla už dost stará na to, aby si uvědomila, že tohle nikam nevede a že problém není u holek, ale v ní. Skoro to začalo vypadat, jako by se smířila s tím, že jsou kolem ní lidé, kteří to prostě mají jinak, a jí nezbývá, než to přijmout, nebo alespoň akceptovat. - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272404
Najednou si přišla, jako by porazila závislost na alkoholu, kterou nikdy neměla. JAKO BY PŘEKROČILA VLASTNÍ RUBIKON!!! Než se nad tím stihla zamyslet, dostala do ruky nůž – což u holek přiživilo nervozitu v jejich tvářích, protože by ho místo na zeleninu třeba mohla použít na ně. Nepoužila. Vrhla se na brambory a slupky létaly na všechny strany. Vypadalo to, jako by dovnitř vstoupil úplně jiný člověk. „Chtěla jsem se zeptat,“ pozvedla Markéta nůž a holky opět zkoprněly. „Na co?“ zeptala se Sofie jako první. „Zdálo se mi, že tam vidím něco jako stavení,“ namířila špičku nože směrem, kde něco zahlédla, ale nepodařilo se jí na to zaostřit unavené oči. „Je tam jedna stará chajda, která co nevidět spadne,“ pousmála se Sofie. „Proč se tomu směješ?“ nechápala Amy. „Protože jak znám Markétu, tak by ji chtěla zrenovovat. Doufám pro její dobro, že do té doby spadne.“ „A nevíš, čí je?“ nevnímala Markéta její trochu jízlivou poznámku. Nejenom že ji napadlo ten příbytek zútulnit a zachránit ho tak před demolicí místním drsným podnebím, ale možná si ho i koupit, aby - 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272404
měla něco vlastního, kde by mohla tvořit nové příběhy. „To nemám tuchu,“ přiznala se Sofie, „ale můžeme se zeptat ve vsi. V koloniálu vědí vše, a co nevědí, to zjistí." „Jako u nás,“ zasmála se Markéta a rozkrojila poslední bramboru. Pohlédla na ostatní holky a snažila se v jejich tvářích přečíst, jaký na ně
udělala
dojem.
Nemusela
být
přebornicí
v nonverbální
komunikaci, aby pochopila, že ten dojem rozhodně nebyl dobrý. Změnit ho nebude snadné, ale ona to dá. „Chtěla bych se vám omluvit,“ začala s očima zabodnutýma do pracovní desky, protože se bála pohlédnout do jejich naštvaných tváří, kde by nejspíš našla jenom opovržení a nechuť dýchat stejný vzduch, „za to, jak jsem o vás smýšlela a taky na vás nahlížela.“ Znělo to jak z nějaké knihy. Vlastně by to klidně do knihy mohla dát. Ostatně ty nejzajímavější příběhy se opravdu staly. „Odpuštěno,“ překvapila opět Molly. „Kdybys snad…“ chtěla jí nabídnout pomoc s tím, aby je mohla lépe poznat. „Tak dobře se ještě neznáme,“ usmála se Markéta, „a hlavně nejsem tak daleko, abych o čemkoliv z toho byla schopná mluvit.“ „Není kam spěchat,“ sáhla Amy po sklence vína a zvedla ji na znamení přípitku. „Noc je ještě mladá." „Tohle rozhodně za přípitek stojí,“ souhlasila Sofie, protože takovou - 100 Ukázka elektronické knihy