„Proboha, proč tomu chlapovi nemůže být dvacet nebo proč mně není osmdesát.“ Chvíli ho pronásleduješ, ale nemáš odvahu známého spisovatele oslovit, říct mu: „Dobrý den, pane, já vás čtu před spaním, já vás..., vy pro mě..., o vás..., s vámi...“ On mizí v průjezdu, ty zůstáváš. „Den kulhá bídně za dnem. Nežijem už, jen vadnem. Svět bzdí a bije pěstí nás, padlé do neštěstí,“ cituju ti tohohle pana Tadeusze.1 Ty jsi neukojená, zklamaná, mě přemohl mráz. Už skoro vyvešuju bílou vlajku na znamení kapitulace, ale ještě mě k tobě něco postrkuje, popohání, pokouší, a tak přitisknu ústa k tvému krku, přisaju se k němu, ze všech sil vdechuju jeho vůni a nechávám ti na něm malinový otisk, razítko potvrzující shodnost s originálem. Vím, že se na mě později budeš zlobit, řekneš: „Přeskočilo ti?“ Ale teď se od tebe nemůžu odlepit, už jenom chvilku, hned to bude, za okamžik, tak dlouho jsem tady nebyl, tak dlouho jsem toužil brát si tě plnými hrstmi, tak mi dovol ještě trochu, maličko, no tak...
1 Citováno podle: Tadeusz Konwicki: Malá apokalypsa, Mladá Fronta, Praha 1992, přel. Luboš Dobrovský, s. 108.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272398
Došlo ke zkratu a vyrazily jiskry. Ne, ne tehdy za popelnicemi v průjezdu, do jehož šera se zanořil Tadeusz Konwicki. Při úplně jiné příležitosti, ale taky z chtíče. Ze žárlivosti. Z tvé nesmyslné tvrdohlavosti. Vymyslela sis, že to chceš slyšet i s podrobnostmi. „Ale proč?“ zeptal jsem se. Nebylo to přece důležité. „Chci to vědět,“ opakovala jsi jako zaseknutá deska. „Řekni mi to.“ „Už si to moc nepamatuju.“ „To určitě. Nechceš mi to říct. Povídej.“ Šlo ti o jednu takovou moji příhodu, konkrétně: jaké to bylo, když jsem zaplatil za sex. Nechtěl jsem ti to vyprávět a teď taky nechci, ale ty ses do mě pustila, jako když nehty škrábou po tabuli a vydávají vysoký, pronikavý skřípot. „Jaká byla? Jak vypadala? Jak jste to dělali? Kolik jsi tam strávil času? Kolik to stálo? Nechal jsi jí dýško?“ Několik dní jsem tě odbýval, ale tvou krvelačnost to jen posílilo. „Byla oholená?“ napřahuješ se. „Vzala tě do pusy s kondomem nebo bez?“ chystáš se k útoku. „Jak jsi ji šukal?“ zaburácíš a udeříš. Takovou jsem tě ještě neviděl. Zaskočila jsi mě a skončil jsem na lopatkách.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272398
Konec prvního kola. Tobě to nestačilo, ba naopak. Ke tváři ti přilnul bolestný úšklebek, nafouklá ústa, čím víc jsem se k tomu nechtěl vracet, tím víc ses rozjížděla. Až jsem nakonec řekl, sám nevím, jestli úplně vážně, nebo jenom proto, abys už dala pokoj: „Bylo to, jako bych si zašel ke kadeřníkovi nebo jako by mi někdo udělal pedikúru.“ Podívala ses na mě znechuceně se směsí pohrdání a zklamání. Ne, tehdy nebylo možné, abych k tobě přišel blíž, abych se tě dotkl, objal tě. Vystrčila jsi bodliny a jakmile bych se přiblížil, vstříkla bys do mě smrtelný jed. Bylo to smutné. Vidím, že začínáš být zase rozčilená a snažíš se to za každou cenu zamaskovat. Co kdybychom se k tomu už nevraceli? Říkáš, že tehdy jsi ode mě zase utekla. Pleteš se, má drahá. V tomhle případě jsem utekl já od tebe. Oddal jsem se svým vlastním dobrodružstvím. Pochop, musel jsem si vydechnout. Byly jiné dívky, ovšem, mezi nimi a mnou k čemusi došlo, ano, bylo mi dobře, dělal jsem to přece pro potěšení, ale chci, abys věděla, že ve srovnání s tím, co jsem měl s tebou, to nebylo nic. Ano, měl jsem je rád, byly milé, lišily se tvary, vůněmi, ale všechny spojovalo jedno –
100 Ukázka elektronické knihy