„Proboha, proč tomu chlapovi nemůže být dvacet nebo proč mně není osmdesát.“ Chvíli ho pronásleduješ, ale nemáš odvahu známého spisovatele oslovit, říct mu: „Dobrý den, pane, já vás čtu před spaním, já vás..., vy pro mě..., o vás..., s vámi...“ On mizí v průjezdu, ty zůstáváš. „Den kulhá bídně za dnem. Nežijem už, jen vadnem. Svět bzdí a bije pěstí nás, padlé do neštěstí,“ cituju ti tohohle pana Tadeusze.1 Ty jsi neukojená, zklamaná, mě přemohl mráz. Už skoro vyvešuju bílou vlajku na znamení kapitulace, ale ještě mě k tobě něco postrkuje, popohání, pokouší, a tak přitisknu ústa k tvému krku, přisaju se k němu, ze všech sil vdechuju jeho vůni a nechávám ti na něm malinový otisk, razítko potvrzující shodnost s originálem. Vím, že se na mě později budeš zlobit, řekneš: „Přeskočilo ti?“ Ale teď se od tebe nemůžu odlepit, už jenom chvilku, hned to bude, za okamžik, tak dlouho jsem tady nebyl, tak dlouho jsem toužil brát si tě plnými hrstmi, tak mi dovol ještě trochu, maličko, no tak...
1 Citováno podle: Tadeusz Konwicki: Malá apokalypsa, Mladá Fronta, Praha 1992, přel. Luboš Dobrovský, s. 108.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272398