Znovu se podívám na svůj list a ten pitomý list se dívá na mě a vesele se třepotá. Zato já mám k veselosti daleko. Cítím, jak ve mně narůstá panika a smutek. Kam zmizela všechna láska? A co to ostatní, kam se to podělo? Kde je máma? Skroluju níž, abych se zbavila fotky otisku. Chtěla bych mluvit s Karlem. Chci slyšet jeho hlas. Potřebuju ho. Už si ani nevzpomínám, proč jsme se rozešli. Jakákoli příčina se mi zdá malicherná. Třeba to ještě můžeme napravit. Musím s ním mluvit. Zírám na klávesnici. Netuším, jaký má doktorka Robinsonová pin. Dál prohledávám její kabelku. V další kapse na zip uvidím její peněženku. Uvnitř najdu fotku plešatícího muže. Hraje na nějaký dechový nástroj. Pravděpodobně manžílek. Vypadá jako čipmank. Narazím na její řidičák. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že fotografie na něm je skutečně její. Čas k ní nebyl moc milosrdný. Ke mně ostatně taky ne. Oběma nám dal zabrat. Na snímku je tak mladá a šťastná. Má boubelatější tváře a celá září. Je plná života a těší se na budoucnost. Všechny rány osudu přijdou až později. Třeba s tím svým muzikálním manžílkem šplhali po Himálaji jenom s krosnou na zádech. Nebo zachraňovali hladovějící sirotky. A možná pomáhali znovu postavit vesnice stižené zemětřesením. No ano: vsadila bych se, že je lékař a pracuje pro Červený kříž nebo nějakou podobně hrdinskou organizaci. Doktorčino celé dívčí jméno zní Emma Elizabeth Davisová. Přesně jak jsem si myslela: Angličanka každým coulem. Je jí čtyřicet sedm. Najdu datum narození a zkusím do mobilu naťukat různé kombinace. Nic. Vytáhnu mini iPad, udělám totéž a — bingo. Jsem uvnitř. Není tady wifi, takže toho stejně moc nezmůžu. Zkusím historii Safari — docela zajímavá, pak mrknu, co si pouští na BBC iPlayer — nuda. Chvíli tam jen tak sedím — na sobě její sako, na klíně kabelku — a představuju si, že jsem ona. Mám úspěšnou kariéru a užírá mě obrovský zármutek. Představuju si, že jsem někdo jiný: normální člověk schopný zvládat životní útrapy. Jenže kdo z nás je opravdu normální? A v čem přesně spočívá rozdíl mezi cvokaři a cvoky? Jedni z nich jsou 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272275
v tom až po uši, to je celé. Jedni z nich překročili pomyslnou hranici. Už nemám sílu to dál snášet. Mám strach. Chtěla bych něco udělat, ale není co. Máma už by věděla, co si počít. Moc mi chybí. Požádám Karla, aby ji přivedl. Určitě si o mě dělá starosti. Možná jela za Davidem do Austrálie. No ano, to bude ono. Měla bych doktorku Robinsonovou vzbudit, ale pohled na ni mě těší a připadá mi necitelné vytrhnout ji z náruče sladkého, nevědomého spánku. Vrátila jsem jí věci do kabelky a přisunula si židli zpátky k posteli, abych se na ni mohla ještě chvíli dívat. Musím uznat, že tohle bylo hodně nezvyklé sezení. A náš čas právě vypršel. „Paní doktorko?“ zašeptám jí jemně do ucha. Doktorka Robinsonová otevře oči a podívá se na mě. Na okamžik vůbec netuší, kde je ani kdo jsem já. A pak jí to sepne. Vidím narůstající zděšení. Musí být zmatená — mám na sobě její sako. „Máte na sobě moje sako,“ řekne opatrně, vyhrabe se z lůžka a veškerá intimita, která mezi námi ještě před hodinou panovala, je ta tam. Sundám si sako a položím ho na roh postele. Abych byla upřímná, úplně jsem na to zapomněla. Jenom doufám, že jsem ho nepropotila. Popadne sako a jde ke kabelce. Zarazí se. Je mi jasné, na co myslí. Vidím, jak kontroluje telefon — čas i pin — a řidičák. Pak si vezme svoje věci, odejde do koupelny a v tom matném kovovém odlesku, simulujícím zrcadlo, se snaží trochu upravit. Vyhýbá se očnímu kontaktu. Pak zamíří přímo ke dveřím. Kabelku pevně tiskne k sobě. Zoufale chce odsud pryč, ale potom se zastaví a otočí se ke mně. „Connie,“ řekne. Tváří se divně, což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak se naše sezení vyvinulo. „Zklamala jsem vás. Moc mě to mrzí. Půjdu si promluvit se svým nadřízeným.“ „To ne,“ řeknu pevným hlasem. Ta vidina mě vyplaší. „Nechoďte za ním. Nikomu o tom neřeknu.“ Vypadá překvapeně. Zdá se mi, že se jí v očích mihne výraz vděčnosti. A taky osten strachu. Poslední dobou lidi děsím. A sebe taky. Jsem tak sama. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272275
„Žádám o jediné: abyste sem přivedla moji matku… prosím vás.“ Jak už jsem říkala: umím chytit příležitost za pačesy. „Obávám se, že to nebude v mých silách,“ namítne doktorka Robinsonová. „Ale jistěže bude. Stačí, když se na chvíli zastaví — nemusíme plánovat nic dlouhodobého. Pokud ji nenajdete u ní doma, bude u mě. Běžte a najděte ji. Řekněte třeba, že mi jedete vyzvednout noční košili nebo něco.“ Nechce se jí do toho. Sklouzne očima k podlaze a vzpomene si na zvratky. „Nic neslibuju.“ Aspoň že o tom popřemýšlí. „Vyzkoušela jsem si i vaše boty,“ řeknu. Chvíli mlčí. Dívá se dolů na svoje lodičky. Možná uvažuje, jestli jsou něčím jiné — teď když je měla na nohou její bláznivá pacientka. Oblíbila jsem si ji. Vážně se mi zamlouvá. Je stejně zranitelná jako já. Nechci, aby odešla. Nemůže mě v tom nechat. „Smím se vás na něco zeptat?“ řeknu, protože se mi zdá, že by skutečně mohla znát odpověď. Zvedne zrak, podívá se mi do očí a zlehka přikývne. „Jak to dělají všichni ostatní? Jak dokážou… fungovat?“ zeptám se. Svraští čelo a nakloní hlavu. Už zase to vzdálené vlčí vytí. „Jak to, že ulice nejsou plné ztroskotanců?“ dodám a v jejím pohledu spatřím něco jako pochopení. Stojíme naproti sobě v tichu, které je příjemné jenom bláznům, milencům a psychoterapeutům. Neznatelně zakroutí hlavou. Nezná odpověď na moji otázku. Je hrozně smutná. Připadá mi stejně nešťastná jako já. A pak, i když vůbec netuším, proč právě v tuhle chvíli, se rozpláču. Je to tak nevhodné a samovolné. Už ani nevím, kdy jsem naposledy brečela, ale nikdy předtím to neznělo takhle — jako lodní siréna. Je tak zvláštní zase něco cítit (a zároveň bránit katastrofě na moři), že si ve svém neštěstí připadám docela vítězně. „To je v pořádku,“ utěšuje mě doktorka Robinsonová. Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, protože by se mě neměla dotýkat (a ani zvracet u mě na záchodě), ale ucítím na rameni její ruku. A siréna už zase jede 100 Ukázka elektronické knihy