MICHELLE SMARTOVÁ
na jednu. Vyprávěl jí tenkrát, že na snímku je zachycený společně s dvojčaty Casillasovými v okamžiku, kdy dostali vynadáno, že se pokoušeli spustit v divadle požární hlásič. Jejich matky jim přikázaly, že musí sedět nejméně deset minut v absolutní tichosti, jinak jim nekoupí po představení slíbenou pizzu. „Proč jsi vlastně přestala s baletem?“ zeptal se jí Luis po chvíli. „Jak jsem už říkala, měla jsem problém s udržením rytmu,“ povzdychla si. „Ve skutečnosti jsem se s tím dlouho nechtěla smířit. Doufala jsem, že mě rytmus sám vezme na milost a já se jednoho dne probudím jako opravdová tanečnice. Že z ošklivého káčátka vyrostu do krásné a šikovné labutě. Jenže nic takového se nekonalo.“ „Kdy jsi s tancem skončila nadobro?“ „Když mi bylo třináct a prsa se mi proměnila z drobných krtinců na velehory,“ zasmála se. „Už jsi někdy viděl baletku s velkými ňadry? Takové neexistují. Naštěstí jsem měla tak málo talentu, že mě nikdo nenutil k tomu, abych si je nechala zmenšit. Na druhou stranu jsem se mohla na ně vymluvit, když jsem oznámila svůj konec. Kdo mě ale znal, věděl, že hlavní důvod byl ten, že nejsem dost dobrá.“ „Je mi líto, že ses musela vzdát svého snu. A v labuť ses doopravdy proměnila.“ „Děkuju za kompliment. Myslím, že jsou horší věci, kterých se člověk musí vzdát.“ Například snu o milujícím otci. Po roce, který s ním strávila pod jednou střechou, jí bylo jasné, že tenhle sen nemá šanci na splnění, i kdyby se snažila sebevíc. Stejně to bylo i se snem o matčině uzdravení… Chloe viděla, jak ji rakovina užírá kousek po kousku, a bylo jí jasné, že nemá cenu upínat se k myšlence na zázračné vyléčení, přesto se svého snu nedokázala vzdát až do samotného konce matčina života… 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272227
ÚNOS NA KARIBSKÝ OSTROV
Postupem času se smířila s tím, že život není o plnění snů. Z Chloe se nikdy nestane Clara Casillasová. Její maminka zemřela a její otec ji nikdy nebude milovat. Ani Luis ji nikdy… Co vlastně? Taky nebude milovat? Vždyť ona ani nechce jeho lásku. Jediné, co od něj chce, je svoboda. „Vždycky mě bavilo pozorovat mámu, jak šije kostýmy,“ pokračovala dál a snažila se mrkáním potlačit slzy, které se jí zničehonic draly do očí. „Po čase jsem zjistila, že šít kostýmy mi jde stejně dobře jako jí – konečně jsem objevila, na co mám talent, a navíc jsem si nemusela hlídat váhu a každý den desítky hodin trénovat.“ Během prvního týdne praxe u londýnské baletní společnosti se utvrdila v tom, že by nedokázala být profesionální baletkou, ani kdyby k tomu nezbytný talent měla. Prosadit se v tomto oboru si žádalo obrovskou sebekázeň a velké obětování. Nakonec byla ráda, že se touhle cestou vydávat nemusí. Líbilo se jí být kostymérkou a jít ve šlépějích své matky, zbožňovala pospolitost baletní společnosti a tvůrčí nadšení. Měla nejlepší práci na světě… Když Luisovi na jachtě tvrdila, že jí nevadí, že přišla o práci, mluvila z ní zlost a pýcha. Teď, když už její vztek vyprchal, pocítila lítost nad tím, že musela odejít. Nezbývá jí než doufat, že až se s Luisem rozejdou, najde si novou baletní společnost, kde by mohla uplatnit svůj talent. „Tančil jsi někdy?“ zeptala se, aby odvrátila pozornost od své osoby. Koneckonců Luis byl synem profesionálních tanečníků, takže v jejich domácnosti určitě netrpěli předsudky, že tanec není vhodný pro muže. „Já? Ani omylem, Dios. Maminka se snažila nás všemi možnými způsoby motivovat, ale ani jeden z nás 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272227
MICHELLE SMARTOVÁ
o tanec neprojevil nejmenší zájem. Chtěli jsme si jen hrát.“ Chvíli váhala, než mu položila další otázku. „A otec tě v tanci nepodporoval? Nechtěl, abys pokračoval v jeho šlépějích?“ V Luisově tváři se objevila nečekaná tvrdost. „Moc si na něj nepamatuju.“ Otevřel další dveře a rychle zavedl řeč jinam. „Tohle byla ložnice Marietty. Přemýšlím, jestli bych si tady měl udělat vlastní ložnici. Co na to říkáš?“ Věděla, že by měla respektovat jeho nechuť mluvit o otci, ale nedokázala ovládnout svou zvědavost. „Jaký vlastně byl tvůj otec? Jestli jsem se s ním někdy potkala, musela jsem být hodně malá, protože si to vůbec nevybavuju.“ „Vždyť víš, jaký byl. Napsalo se o něm toho dost.“ „Pochybuju, že se všechno, co o něm napsali, zakládá na pravdě.“ „Myslím, že většina článků je pravdivých. Nenáviděl jsem ho.“ „Opravdu se k matce choval vždycky tak neurvale?“ zašeptala. „Pokud vím, tak vůči matce se nikdy násilnicky nechoval, až do chvíle, kdy ji uškrtil.“ Pronesl to zcela věcně, srdce mu ale bilo na poplach – jako při každé zmínce o té osudné noci. „Nejvíc jsem to od něj schytával já.“ „V jakém smyslu?“ „Rány řemenem na holý zadek. To byl v té době obvyklý tělesný trest.“ „A co Javier?“ „Toho se nikdy ani nedotkl. Když jsme udělali nějakou lotrovinu společně, vždycky jsem za to mohl jen já. Abych byl ale k Javierovi spravedlivý, on sám málokdy nějakou rošťárnu inicioval. Mnohem ochotnějším komplicem byl Benjamin.“ Znovu se dlouze nadechl, 100 Ukázka elektronické knihy