Bez pout aneb Jste připraveni na stáří a odchod druhých?
změny ve svém životě, stále chtěla, aby se měnilo okolí, když říkala: „On bude stále stejný, on se nezmění. Proč nedělá…, proč si nedopřeje…“ Stále se zaobírala okolím a ve skutečnosti mluvila o sobě, co měla změnit ona k sobě. Ale to si nikdy nechtěla připustit, byla bojovná a říkala: „Já se měnit nebudu, proč bych to dělala?“ A tak někdy skrze naši pýchu a ego bráníme tomu, aby se měnilo naše okolí naší změnou a my mohli s druhými vycházet lépe.
Sama na sobě vidím, když se měním, jak se vše okolo mě mění, a nacházím neskutečné zázraky. Tolik lásky, pochopení, něhy – až to člověka zaráží, že něco takového je možné. Když jsem v mládí byla tvrdá, také jsem hledala chybu v druhých a nechtěla vidět své chyby. Stále jsem se na někoho zlobila, a tudíž nerostla a zůstávala sedět na svém pomyslném trůnu, kdy duše chce vládnout druhým a chce, aby se chovali dle jejích představ, protože ona sama se chová dle představ druhých. Takový trůn nemůže fungovat. Jedině trůn, na kterém sedím a vládnu svému životu a nesoudím okolí, protože si dopřeji žít to, co chci, a ne to, co chtějí druzí. Ale pokud žiji to, co chtějí druzí a oni pak nežijí to, co chci já, zlobím se. Je to, jako když se zlobíte na učení, které máte pochopit, a stále chcete, aby ho pochopili druzí. Ale pak musíte ve škole sedět v lavici tak dlouho, dokud si nezasloužíte díky své cílevědomosti postoupit výš.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272203
Zdenka Blechová
Zrovna včera v rodinných konstelacích jedna paní říkala: „Já ti přeji, aby se ti vše vrátilo, cos mi udělal. Nezasloužíš si být šťastný, přeji ti vše nejhorší.“ Její tvořivost byla smutná, protože nepochopila své učení. Vždyť každá myšlenka má sílu a čím větší vděčnost žiji ke všemu, tím více ji nacházím okolo sebe. Čím více si zanáším tělo nečistými myšlenkami, tím více špíny a nepochopení je okolo mne. Vždy si pamatujte, že dvěma prsty míříte na někoho, když na něj děláte ty, ty, ty, ale tři prsty se vám vrací zpět.
Když jsem si rekapitulovala, co jsme s maminkou žily jedna vůči druhé, byla jsem překvapená, jak jsme se zamotaly v karmě osudu – ona vůči mně radost; snažila se všem dělat radost, proto často, když se jí někdo ptal, „jak je?“, říkala: „Dobrý, bude to dobrý“, nebo „je to dobrý“. Čím více byla nemocná, říkala: „Já už nemůžu říkat, že je to dobrý, já už jim nemůžu dělat radost, já už to musím říci tak, jak to je.“ Nemoc ji vedla k zamyšlení nad svými pocity.
Čím je nám hůř, tím méně můžeme dělat radost druhým. Takže ona vlastně žila pro druhé, aby jim dělala radost. Proto se snažila péci, každého hostit, každému pomáhat, každého chápat, ale jakmile jí druzí nevraceli stejnou energii, trápila se, až se utrápila. Každého se ptala, jak se má, a pak začala říkat: „A mě se nikdo nezeptá, jak se mám. Všichni si mi jen stěžují a já už to nechci poslouchat.“ Když každého hostila, začala si ve stáří uvědomovat: „Kdyby mi bylo nejhůř, nic by mi nepodali a ne98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272203
Bez pout aneb Jste připraveni na stáří a odchod druhých?
dali.“ A když si stěžovala na to, co se jí nevrací, slyšela od nás: „Vždyť to nemusíš dělat a oni ti nemusí nic dávat. Nikdo nikomu nemusí sloužit.“ A tam jsem ji hodně ranila, protože jsem jí brala iluze, že když ona bude dělat radost druhým, že oni jsou povin ni dělat radost jí.
Vím, že jsem ji často zranila v jejích pocitech, ale když se bojíme dotknout srdce druhého, neléčíme ho, a srdce se nemůže uzdravit. Srdce se může uzdravit skrze to, že se ho něco dotkne, a ono může měnit svoji povahu. Jen skrze myšlení můžeme najít nový směr své cesty. A aby mohlo dojít ke změně myšlení, musí dojít k nárazu do srdce.
Když jsem si zpracovávala, co jsem se učila od maminky, přišla mi informace, že jsem na ni brala ohledy. Ano, když se ke mně nastěhovala po smrti tatínka, byla zvyklá méně topit. Stále říkala: „Zděnka, netop tolik, nemůžu dýchat.“ A tak jsem topila méně a spala nabalená, pobývala ve studeném prostředí a často prostydla. Pobývala jsem v průvanu, protože maminka často větrala. Nebylo mi to příjemné, ale neuvědomovala jsem si, že i moje zdraví je pro mě důležité.
Když časem došlo k uvědomění, že musím také brát ohled na sebe, a maminka zase větrala, klidně jsem okno zavřela s tím, 99
Ukázka elektronické knihy