Gerhard postavil holčičku na zem, odhrnul Else vlasy, políbil ji na šíji a objal ji. Elsa, která vkládala kytici do vázy, se jen stěží udržela, aby se neotočila a nevrhla se manželovi kolem krku, protože v tu chvíli vešel do kuchyně Peter. Else se v obličeji rozlil zahanbený úsměv. Patřili k nešťastné rase, ale určitě byli šťastná rodina.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272145
Je snad mezi námi špion?
Elsa a Gerhard šli jako vždycky až na náměstí Taksim pěšky a tam nasedli na autobus do Bebeku. Elsa našla místo k sezení, Gerhard zůstal stát. Teprve v Beşiktaşi, kde většina cestujících vystoupila, si mohli sednout vedle sebe. „Za pár let si možná pořídíme auto,“ poznamenal Gerhard. „Do Bebeku pak pojedeme pohodlně.“ „Mně nevadí jezdit autobusem,“ řekla Elsa. „Jenom na zpáteční cestě je to těžší, když je člověk ospalý. Nazpátek si vezmeme taxíka, aby nás von Hippelovi neviděli, jak na zastávce čekáme na autobus.“ „Co se stane, pokud nás uvidí?“ „To nepřichází v úvahu! Von Hippel pochází ze šlechtické rodiny. Jeho žena je dcerou fyzika Jamese Francka, říkala mi to Holde.“ „No tohle! Nositele Nobelovy ceny Francka?“ „Přesně toho!“ „K tak významným lidem jedeme autobusem. Aby nás vůbec pustili dovnitř!“ zažertoval Gerhard. Elsa se zachichotala. Od té doby, co se s manželem usmířili, měla dobrou náladu. „Prozradím ti o nich ještě jedno tajemství. Jeden Arthurův strýček bojoval ve velké válce jako osmanský důstojník. Je dokonce pohřbený na vojenském hřbitově v Tarabyi… Co na mě tak koukáš, nevěříš mi?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272145
„Že jsem si nevzala tu rubínovou brož,“ zalitovala Elsa, „ale s jeho ženou jsme se párkrát setkaly na čajových dýcháncích, zdála se mi velice skromná.“ Přes všechno, co se kolem nich napovídalo, byli von Hippelovi nesmírně skromní a srdeční lidé. Neokázalá večeře v jejich bytě udělala Else velice dobře. Moc jí chutnaly karbanátky s bramborovým salátem a koláč, které Dagmar speciálně připravila. Velice se jí po tomhle jídle stýskalo. Po večeři si šli muži vypít kávu do obývacího pokoje. Ženy odnášely špinavé nádobí do kuchyně a povídaly si. „Máte to tu moc pěkné,“ poznamenala Elsa a kochala se pohledem na Bospor, který byl vidět dokonce i z kuchyňského okna. „Nebýt Peterovy školy, určitě bych se sem přestěhovala.“ „Naše děti jsou ještě malé. Až dorostou do školního věku, můžeme si byty vyměnit, Elso.“ „I vy jste tady natrvalo. Když jsem se o tom dověděla, moc mě to potěšilo. Někteří naši lidé chtějí při nejbližší příležitosti z Istanbulu utéct…“ „My se považujeme za zdejší… přes to všechno…“ „Přes to všechno? Co to znamená, máte nějaký problém?“ „Já ne, ale Arthur má starosti na univerzitě. Vlastně to není vina univerzity, můj muž si stěžuje na asistenty.“ „Neumějí snad jazyk?“ „O to nejde. Arthur má dva asistenty. Jeden je chudý chlapec. Vypracoval se ze skromných poměrů, je velice pilný a inteligentní. Arthur ho má moc rád. Ale ten druhý je rozmazlený synek bohatého obchodníka. Není tak snaživý a chytrý jako jeho kolega. Patří k lidem, kteří si myslí, že všechno vyřeší peníze. Pořád mu něco není vhod. Naposledy se stalo tohle: V laboratoři musejí všichni nosit plášť. Ten chudý na něj neměl peníze. Arthur mu dal jeden 100
Ukázka elektronické knihy