„Ježíš, přestaň jí tak říkat. Tohle nesnáším. Říkej jí Charlotte. Tak se jmenuje. Ty mi chceš tvrdit, že už když jste byli svoji, tak Juliette věděla, že spíš se Charlotte?“ „Claire, ty víš, že právě proto jsme se rozvedli. Proč o tom musíme zrovna teď diskutovat?“ „Diskutujeme o tom, protože tahle věc zjevně pořád neskončila!“ Claire vezme z barové skřínky další whiskovku a naplní ji kostkami ledu. Z karafy si nalije plnou skleničku a celou dobu ze mě nespustí oči. Já přejdu ke krbu a posadím se, jen ve spodním prádle, na jeho cihlový okraj. Sáhnu mezi hořící polena a začnu z nich vytahovat skleněné střepy. „Vídal jsem se se Charlotte tajně — a Juliette o tom věděla. Ale dělala, že to nevidí, protože nechtěla, aby Jamie vyrůstal bez otce. Nechápu, jak tohle souvisí s tebou.“ Sebrané střepy dávám do popelníku, který jsem vytáhl ze svého stolu. Některé už jsou skoro roztavené, a když se jich dotknu, popálím si prsty. Je mi to příjemné. Je příjemné něco cítit. Vytahuju kousky roztaveného křišťálu, spálenou kůži si otírám o okraj koberce. Claire chce, aby mě bolelo to, že jsem měl poměr, tak si pálím prsty, abych cítil alespoň nějakou bolest. „Jak jsi jí to mohl udělat? Jim oběma?“ Claire na mě shlíží s odporem. „Proč si myslíš, že ony v tom byly nevinně? Fantazíruješ o Charlotte Doylové a mojí bývalé ženě, ale ani je neznáš.“ „Vím, co to je být podváděná, Petere. Vím, jaké to je dívat se, jak chlap trápí ženu. Viděla jsem, co to udělalo s mojí mámou. A ničí mě vědomí, že se totéž stalo i jim.“ „Co myslíš tím jim? Děláš, jako bych je podváděl obě. Já jsem byl nevěrný Juliette s Charlie. Ale Charlie jsem nikdy nepodvedl.“ „Charlotte jsi podvedl se mnou, ty idiote,“ vykřikne Claire, roztřesená vztekem a přívalem adrenalinu. „Nemáš ponětí, o čem mluvíš, Claire. Ty mě neposloucháš. Říkal jsem ti, že jsme s Charlie žádný vztah neměli, takže jsem jí nemohl
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271943
být nevěrný. Jestli něco, tak jsem podváděl tebe. A Charlie taky není žádný svatoušek. To mi věř.“ „Žádný svatoušek? Ve srovnání s kým? S tebou? S trestním obhájcem, co se specializuje na hledání těch úplně nejhorších lidských bytostí, co kdy chodily po povrchu Země a páchaly ty nejotřesnější věci, a na překrucování pravdy, okouzlování poroty a zneužívání systému, aby tyhle nechutné napodobeniny normálních občanů mohly zůstat na svobodě? Jo, Petere. Jsem si jistá, že Charlotte rozhodně není žádný svatoušek.“ Claire pochoduje po pokoji tam a zpátky a přitom jí na podlahu sjede hedvábný pásek ze županu. „Nelíbí se ti to? Odejdi.“ Ani nezvednu hlavu, když k ní mluvím. Mezi palcem a ukazováčkem zmáčknu kousek roztaveného skla a zanechám na něm vytlačený otisk prstu. Když se podívám pozorněji, zjistím, že to ve skutečnosti není otisk palce, ale vrstva spálené kůže. „Vídáš se s ní dál?“ Prohlížím si své prsty. Jsou zčernalé a popálené a v záhybech dlaně se třpytí pot. „Vlastně ne.“ „Jestli s tím budeš pokračovat, tak tady nezůstanu. Pojedu na tu rozlučku se svobodou v Hamptons, a až se vrátím, tak ať je konec. Rozumíš?“ Sevře pěsti, zatne zuby a rozhodně vysloví své závěrečné prohlášení: „Skonči to. Myslím to vážně.“ Já vstanu, jemně vezmu do ruky Claiřin drink, abych si o orosenou sklenku zchladil popálené prsty. Ona natáhne ruku, aby si mě udržela od těla. Podívám se jí do očí. „Skončilo to. Pro tebe stejně není hrozbou. Nesnaží se mě od tebe odvést. Jen mě využívá.“ Otočím se od ní a přejdu přes její budoár do koupelny. Pustím sprchu a odhodím spodky na zem. „Celá ta léta mě jen využívá.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271943
Tenkrát
Elegantní sebedůvěra a nenucený půvab, které mě na Juliette přitahovaly, když jsme se poznali, začaly jen několik měsíců po naší svatbě dostávat první trhliny. Zdálo se, že našemu vztahu pomalu přestává věřit a neustále se něčeho obává. Když jsem byl v práci, volávala mi až příliš často a kladla až příliš mnoho otázek. Vysvětloval jsem si to tím, že si asi jen stěží zvyká, že už není v popředí mého zájmu a že teď hraje druhé housle. Jednou večer jsem ji vzal do cirkusu Big Apple. Seděli jsme v první řadě a sledovali kousky klaunů a zvířat. Připadalo mi to jako romantický a neotřelý nápad na schůzku — trávil jsem teď víc času v práci, tak jsem chtěl projevit snahu a věnovat Juliette trochu pozornosti. „Tebe to nebaví?“ zeptal jsem se, když se mi zdálo, že kouká všude kolem, jen ne do manéže. „Ale jo, bavím se skvěle,“ zalhala zdvořile. „Jen je mi hrozně líto těch slonů.“ Pohlédla do manéže na ta obrovská stvoření a otřela si oči kapesníčkem. „Aha, proboha, samozřejmě. Pojďme pryč,“ řekl jsem. Už kdysi mi vyprávěla o své neutuchající lásce ke zvířatům i o bolesti, kterou pociťuje, když vidí, že se s nimi nezachází dobře. Spěchal jsem s ní pryč ze šapitó a pak naproti přes ulici do P.J. Clarke’s. Usadili jsme se do boxu s červeně kostkovaným ubrusem, ale proud jejích slz neustával. „Určitě tě netrápí nic jiného?“ Pokoušel jsem se ji utěšit červeným vínem a cheeseburgry. Netečně se přehrabovala v hranolkách, ale i přes slzy se vřele usmívala.
100 Ukázka elektronické knihy