jejı́ podoba natolik slož itá , ž e nenı́ v jeho schopnostech ji spatř it tak, jak vypadá ve skuteč nosti. Anastá zie na ně ho hledě la s jistou netrpě livostı́, a proto dodal: „Mož ná to nejlepš ı,́ co pro ni mů ž eme udě lat, je vě novat jı́ chvı́li ticha a myš lenku, ž e nebyla zapomenuta a ž e existujı́ bytosti, které na ni myslı́.“ „To by jı́ mohlo uč init radost,“ souhlasila spokojeně . Kerský si vš iml, ž e chlapec opě t zmizel. Rozhlé dl se a spatř il ho v zá honu chryzanté m. Natrhal svazek a vrá til se k hrobu. „Nezapomeneme na tebe,“ ř ekl lakonicky a polož il kytky př ed sebe. „Pane Kerský ?“ pronesla Anastá zie. „Stač ı́ Matyá š i, když už mi tyká š ,“ usmá l se. „Matyá š i?“ zopakovala chmurně . „Ano?“ „Nevracej se do té hospody,“ uká zala tı́m smě rem. „Drž ı́ se v nı́ zlo.“ Zvá ž ně la, takž e jejı́ dě tská tvá ř nabrala rysy dospě losti. „Má to ně co společ né ho s tou desı́tkou, kterou jste mi vnucovali?“ zeptal se. Př iký vla. „Co se vá m stalo?“ Anastá zie pohlé dla na starš ıh ́ o bratra, které ho ž ádala o svolenı́, jestli mů ž e prozradit prastaré tajemstvı́. Kamil zavrtě l hlavou. „Mě l bys odejı́t,“ ř ekl. „Nenı́ tu pro tebe bezpeč no.“ „Pomů ž u vá m,“ nedal se odbý t Kerský. „Jenom Teodor ná m mů ž e pomoct.“ „Myslı́š toho chlapce z hř iš tě ?“ „Ano,“ př itakal hoch. „Najdu ho, pomů ž u vá m.“ „Pů ta nevı́, ž e se tu nachá zı́. A kdyby to zjistil, nenechal by tě odejı́t. Nechci, aby se ti ně co stalo,“ pravil ustaraně . „Neboj se, budu opatrný,“ ujiš ťoval ho Kerský. „R� ekni mi, co se vá m stalo a pomů ž u vá m.“ „To nemů ž u. Nemů ž u tě do toho zatahovat.“ 9. Kerský dorazil ke dveř ı́m Starcovy chalupy za ú svitu. Zbě sile do nich bouchal pě stı́, aniž by bral ohled na to, jestli ješ tě spı́. Potř eboval s
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271837