98
Natasha Lesterová
Will s pohledem upřeným na sestru malinko zavrtěl hlavou, ta ale pokračovala dál. „Mám rakovinu vaječníků. V konečném stadiu. Vím, že si Will myslí, že bych si to měla nechat pro sebe a nedeprimovat tím okolí, ale tak to prostě je. Takže dokud ještě můžu, doprovází mě každý měsíc na různá místa ve světě.“ Melissa něžně položila Willovi ruku na rameno a Fabienne si všimla, jak se mu tvář zakalila smutkem. „Děkuju za to, jak jste nám ten večer pomohla,“ promluvil směrem k Fabienne. „To je další věc, podle které jsem poznal, že nejste Američanka. Pravá Newyorčanka by nás prostě obešla a určitě by nám nezavolala taxi.“ „Ale vždyť jsem pro vás skoro nic neudělala,“ bránila se Fabienne a opravdu litovala, že toho nebylo víc. Zdálo se jí, že její gesto vůči někomu, kdo tak mladý – vždyť Melisse mohlo být tak pětadvacet let – trpí smrtelnou nemocí, bylo tak nevýznamné, že ani nestálo za řeč. A jelikož její matka založila v Sydney jednu z prvních klinik pro ženy s rakovinou, věděla také, jak rychle ta nemoc postupuje a jak krutá může být. „Občas mě strašně rozbolí záda,“ vysvětlovala Melissa. „Ty bolesti jsou velmi vysilující. Moje nemoc prostě usoudila, že si až moc užívám, a jediný způsob, jak mi ukázat moje limity, bylo ochromit mě s takovou silou, že jsem z gala večera odcházela, jako bych byla namol opilá.“ „Asi každý by vám řekl, jak je mu vás líto,“ řekla Fabienne. „Já to ale neudělám. Raději vám řeknu, že jsem moc ráda, že jste se rozhodla navštívit Paříž. Moje babička věří, že toto město je léčivější než nejlepší medicína.“ „I já jsem ráda, že jsme se sem vydali,“ přiznala Melissa. Will objal sestru kolem ramen a něžně ji políbil na tvář. Fabienne se sevřelo hrdlo a oči se jí zalily slzami. Naštěstí světla právě potemněla, takže si stačila utřít oči,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271796