Vít Ondráček, Světec, z cyklu ilustrací k Hlubině bezpečnosti, tisk z korkové masky, 2018.
Jsi zaklet tak jak asi mnozí jiní a čistých slastí účasten jsi nyní ty, bědný tvor i myšlenky tvé křehce nyní vplují do rozsvícených azurových slují pod klenby madrepor.
Konec hry Vše končí. Každá hra. My odložíme kukli, zvon jakýsi jsme v polovici puklý, jenž slávu lhal. Vše končí. Každá hra. My s kuklí touto dolů! Jsme cestou vězně ode dveří k stolu a krok ne dál. 98 | Jan Opolský
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271781
Vše končí. Každá hra. A lichý úsměv řeže. Už klaun se zdráhá vejít do manéže, kde mládí měl. Vše končí. Každá hra. A on se chýlí stranou, já, pokud vím, tvář hlouběj tetovanou jsem neviděl. Vše končí. Každá hra. Jsme zvon, jenž srdce nemá, jsme cesta vězně na řetězu němá, ne blíž, ne dál… Nám vnitřní žal se prolamuje skrání a klaunovi to strašné tetování zde maloval.
Hlubina bezpečnosti je básnická sbírka většině čtenářů Jana Opolského (1875–1942) zatím neznámá, kterou se pravděpodobně uzavřelo jeho lyrické dílo po poslední knižně vydané sbírce Čtení z hvězd a obelisků (1936). Rukopis uložený v Památníku národního písemnictví sice nenese žádné vročení, ale už podle toho, že jsou do něj zařazeny dvě meditace nad hrobem Viktora Dyka, lze předpokládat, že Opolský sbírku napsal až ve třicátých letech 20. století. Odhad doby jejího vzniku se může dále zpřesnit odkazem na válečné události v básni Hispania: „kde luskaly jen kastaněty, / tam štěká krátce kulomet“. A také tématem básně U dveří chrámu: jakkoliv je v ní mučednická smrt svatého Václava zpracována nadčasově, příležitostí k její připomínce mohlo být jak tisíciletí uplynulé od této události (1935), tak i zesílené prožívání kultu zemského patrona v době ohrožení českého národa. Za pozornost stojí také volba názvu, který Jan Opolský použil i u vstupní básně a z titulu spisu Jana Amose Komenského ho převzal mimo jiné pro pocit oxymóra, který zdůraznil hned v prvních verších: „Je téměř protiklad v tom dvojím smyslu slova, / že hloubka bezedná stav bezpečnosti chová, / ač temná mysticky, neskutečností zprahlá / a sonda naše v ní na dno nedosáhla. / Přec jaké bezpečí tůň kontemplace dává!“ Z rukopisu, který obsahuje čtyřicet pět seřazených a načisto přepsaných básní, vybrali a edičně připravili Pavel Kostiuk a Jaromír Typlt.
Jan Opolský | 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271781
Pavel Kostiuk Enigma Jana Opolského
Vzpomínám si, jak jsem namátkou vzal jeden sešit, zalistoval v něm a vstoupil rovnou do úžasného pralesa. Byl to Prales od Jana Opolského. Takhle začalo mé bloudění. (Ivan Wernisch)
Básník Jan Opolský patřil v roce 1942, kdy zemřel, mezi téměř zapomenuté autory. V roce 1944 ještě vyšel výběr textů z pozůstalosti Hranolem křišťálu, po válce se o Opolském zmiňuje ve svých pamětech Z mého života Karel Sezima, v roce 1947 Jindřich Chalupecký publikuje několik jeho básní a medailon v Listech pro umění a filosofii (charakteristicky vedle Richarda Weinera) a v roce 1949 vyjde životopisná brožura od Jana Čarka. Poté však nastalo kolem Opolského dlouhé mlčení, přerušené až v roce 1968 vydáním výboru Představení v sou mraku, uvedeného studií Ivana Slavíka, která má zásadní význam pro znovuobjevení Opolského. (Ponechme nyní stranou, zda je sestavení antologie dílem Slavíkovým, nebo Vladimíra Justla, který se k němu přihlásil po čtyřiceti letech v knižním rozhovoru Ozvuky času.) Ivan Slavík hledá Opolskému adekvátní místo v české literatuře a citlivě si všímá řady aspektů jeho díla. Poukazuje například na osobitý odraz rodného kraje i na paralelu mezi jeho výtvarným viděním, pečlivou prací se slovem a lokální tradicí broušení polodrahokamů. (Složitě zprostředkovaný, „zkomprimovaný“ odraz rodné krajiny evokuje přírodní kresby uvnitř východočeských achátů – Cailloisova natura pictrix.) To je ovšem jen jedna z mnoha stránek, která na Opolského tvorbě, zvláště prózách, dodnes fascinuje. Na řadě próz je nápadná záhadnost, tak lákající k interpretaci; ale po Slavíkovi dlouho nebyla Opolskému věnována náležitá pozornost. Proto jsme se s Václavem Cílkem pokusili znovu na něj upozornit výborem z poezie a drobných próz Staré lesy (Malá skála 2010), zaměřeným především na motiv krajiny. V roce 2013 pak vyšel knižní výbor básní sestavený Petrem Fabianem Sám vše chen život býti (dybbuk 2015, na internetových stránkách editora dostupný již od roku 2004). A v poslední době se na Opolského zaměřil britský badatel Peter Butler, autor vůbec první důkladné monografie Beyond decadence. Exposing the Narrative Irony in Jan Opolskýʼs Prose (Karolinum 2015). Butler přistupuje k Opolskému ze specifického úhlu – spatřuje v něm především ironika. 100 | Jan Opolský Ukázka elektronické knihy