Lze to dobře vidět na jedné věci. Jako elév pracující před takřka patnácti lety na jednom zpravodajském serveru jsem se svým nadřízeným dlouho řešil, zdali máme napsat zprávu o tom, že polští řidiči zabili ten týden v Praze dva lidi. Od té doby se myslím situace zlepšila. Ale pořád v Česku v posledních deseti letech vyšlo asi třikrát více článků o polských řidičích a Polácích, kteří někde někoho nabourali, než o řidičích slovenských. Slováků je v Česku několikanásobně více než Poláků a určitě způsobí několikanásobně více nehod. Jen to není tak zajímavé. Napsat, že slovenský řidič způsobil nehodu na D1, působí zvláštně, podobně jako napsat, že vysokoškolák při předjíždění zabil tři lidi. Slováky a vysokoškoláky všichni známe — víme, že jsou mezi nimi dobří i špatní řidiči, proč tedy dotyčného tak popisovat. Ale u Poláka či Rumuna jako by se zpráva obhajovala sama. Moc je neznáme, ale jak to tak vypadá, bývají s řízením na štíru. K podobným závěrům docházejí rešerše Newtonu také u problému nezaměstnanosti a nepracování. Přestože se určitě řada médií snaží být korektní, toto téma se v mnoha mediálních materiálech objevuje častěji ve spojitosti s Romy, romstvím a romskou komunitou než ve spojitosti se základním, nízkým či nedostatečným vzděláním. Přitom data Roma Survey 20117 ukazují, že i v rámci chudých lokalit je chybějící středoškolské vzdělání lepším prediktorem pracovní neaktivity než romství. Mimochodem — článků, které nepracování a nezaměstnanost tematizují v souvislosti s Romy, je také více než těch, které o nich pojednávají ve spojitosti s problémem exekucí. Z dat výzkumu Medianu pro A2larm8 lze přitom odhadovat, že exekuce vyhnaly mimo legální práci více lidí, než kolik je Romů v celém Česku. Tolik kritizovaná „politická korektnost“ je určitě škodlivá, když nám zabraňuje popsat příčinu problémů. Například že za terorismem opravdu stojí nějaké myšlenky — ať už radikální islamismus, či konspirační myšlení krajní pravice. Pokud u zmiňování etnicity či národnosti nejsem schopen vyargumentovat, že a jak s problémem kauzálně souvisí, je však korektnost žádoucí. Není to totiž korektnost politická, ale spíše korektnost logická, vzpírající se politické interpretaci.
98
kapitola třetí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271736
V tom, co ovlivňuje vnímání migrace a cizinců, se spolu sváří dvě zajímavé teorie. První říká, že jedním z klíčových prvků je tu nejisté socioekonomické postavení — kvůli němu se člověk cítí ohrožen vnějšími jevy a preferuje uzavírání se. Druhá, kterou v poslední době zpopularizovali psychologové jako Jonathan Haidt9 či Jordan Peterson, tvrdí, že jde o psychologii. Někteří lidé mají zkrátka vyšší sklon k empatii a otevřenosti, jiní k disciplíně a pořádku. Ti první jsou častěji liberálové a preferují pomoc lidem mimo svou skupinu, ti druzí jsou konzervativci a upřednostňují udržení hranic a loajalitu uvnitř skupiny. Liberálové přitom dělají chybu, že svou psychologickou orientaci považují za jedinou správnou. Jak je to v Česku, lze prozkoumat na datech rozsáhlého výzkumu Czech Household Panel Survey.10 Ten se v roce 2017 ptal respondentů na to, zda je v Česku moc přistěhovalců. Analýza dat přitom ukazuje, že tento postoj výrazně závisí na vzdělání, příjmu a prestiži vaší práce, spokojenosti s ekonomikou a sociální situací a na věku. Až poté se dostávají do hry faktory ze známého psychologického dotazníku Big Five, na nějž Haidt i Peterson odkazují. Větší roli než Petersonem a Haidtem zdůrazňovaná disciplinovanost a otevřenost přitom hraje neurotizace (sklon k úzkostem a obavám), kterou při vysvětlování současného autoritářství akcentují sociologové jako Pippa Norrisová.11 Haidt s Petersonem asi mají pravdu, že psychologické faktory jsou klíčové ve Spojených státech amerických a dalších zemích, kde není tolik ekonomicky ohrožených lidí a spor konzervatismu s liberalismem je po desetiletí mantrou politiky. Ale u nás je velkým determinantem uzavřenosti k cizincům i mediální diskurz a pocit, že jsme ještě zdaleka nedohnali Západ, a už máme nést všechny negativní důsledky, které souvisejí s globalizací. A ten často pociťují právě lidé v horších pozicích. Nejde přitom jen o ekonomiku. Studie pro Český rozhlas popisující strukturu české společnosti, kterou zmiňuji v úvodu knihy, ukázala, že nejpozitivnější přístup k migraci a menšinám má nastupující kosmopolitní třída, která je trochu chudší než zajištěná střední třída, ale má vysoký kulturní a lidský kapitál (znalost jazyků a digitálních technologií) i velké množství kontaktů. Nemusí se tak vůbec bát, že se v měnícím se a globalizovaném světě ztratí.
99
menšiny a radikalismus
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271736
Nejhorší vztah k migraci a menšinám má kromě nejchudší strádající třídy také tradiční pracující třída. Ta je solidně ekonomicky zajištěná, ale má naopak velmi nízkou úroveň oněch nových kompetencí a málo kontaktů — jakékoli změny tak mohou jít na její úkor. V Česku jsou tyto třídy s menším sociálním kapitálem a nízkými novými kompetencemi výrazně širší než v některých západních zemích, což může vést také k většímu strachu z budoucnosti, kde je postavení těchto lidí nejasné. Se vztahem k cizincům podle výzkumu, který jsme dělali v roce 2017 pro akademiky z Pensylvánské státní univerzity, ve skutečnosti souvisí míra autoritářství — výrazně horší vztah k cizincům a k přijímání migrantů a uprchlíků mají například lidé, kteří souhlasí s trestem smrti či se domnívají, že škola a rodina by měly vychovávat děti zejména k tomu, aby byly poslušné, dobře se chovaly a projevovaly respekt. Proti migrantům a uprchlíkům jsou pak v rámci některých skupin i lidé, kteří nedůvěřují institucím. Autoritářství a odpor k cizincům spolu souvisejí kvůli pocitu rozpadajícího se světa, v němž je potřeba nastolit pořádek. Ne nadarmo k autoritářství inklinují spíše skupiny, které mají pocit, že na globalizaci a moderních trendech prodělávají. Moderní autoritářství však nelze plně slučovat s konzervatismem, o což se někteří snaží, aby jej legitimizovali. Přinejmenším v Česku totiž souvisí jen s některými typickými rozměry konzervatismu — například s odmítáním rozšiřování lgbt práv, ale nikoli se vztahem k víře a ke křesťanským tradicím či s důrazem na osobní odpovědnost místo role státu. Zmiňovaný výzkum pro pensylvánské akademiky však ukázal ještě další dva specifické psychologické aspekty či strategie, které úzce souvisejí s přístupem k menšinám. Lépe řečeno s tím, že s nimi člověk nepociťuje solidaritu, nechce se s nimi dělit o zdroje a odmítá jim pomoci — například striktně se staví proti přijetí uprchlíků. Prvním je představa o jejich přístupu k nám. Lidé odmítající uprchlíky výrazně častěji prohlašují, že muslimové považují Čechy za podlidi. Částečně to vychází z přesvědčení o invazivním islámu, ale také může
100
kapitola třetí Ukázka elektronické knihy