projelo zachvění. Nakonec přišla na řadu poslední uchazečka, která měla nejvíc času promyslet si vzornou odpověď. „Zamyslím se, jestli není nějaký problém v mém oblečení nebo chování, a pokud přijdu na něco, co vyvolalo nepřiměřené jednání klienta, tak to napravím.“ Druhá uchazečka bezděčně vyjekla, a pak si nahlas povzdechla, jako že jí to přijde absurdní. Kim Čijong pociťovala lehkou hořkost, jestli je třeba se až takto podbízet, ale na druhou stranu si uvědomovala, že za takovou odpověď dostane hodně bodů, a trochu zalitovala té vlastní, kvůli čemuž si připadala hrozně. Za pár dní jí přišel e-mail, že u pohovoru neuspěla. Že by to bylo kvůli té poslední odpovědi? říkala si. Kim Čijong to bylo líto a pořád jí to vrtalo hlavou, tak nakonec zatelefonovala na personální oddělení a přímo se zeptala. Personalista jí odpověděl, že jedna otázka nejspíš o výsledku přijímacího pohovoru nerozhodla, že je to do značné míry dané tím, jak si sedne se členy komise, a že jí bohužel asi nebylo souzeno pro jejich firmu pracovat. Vypadalo to, že jí odpovídá podle nějaké příručky, ale i tak ji jeho odpovědi částečně uklidnily. Když už byla klidnější, tak se rovnou zeptala, jak dopadly ty dvě uchazečky, které byly na pohovoru s ní. „Nic v tom není,“ tvrdila, „to jen abych věděla, jak se mám připravit na příští pohovor.“ Personalistu tím očividně přivedla do rozpaků. „Opravdu bych to potřebovala vědět.“ Na její naléhání nakonec odpověděl, že ani jedna na seznamu úspěšných uchazečů není. Ach tak. Kim Čijong opustila veškerá energie, cítila jen bezmoc. Když už měla z výběrového řízení vypadnout, tak aspoň měla na tu otázku odpovědět to, co měla na srdci:
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271717
„Takovýmu hajzlovi je potřeba přerazit pazoury. A vy jste taky nějaký divný. Takový otázky u pracovního pohovoru jsou samy o sobě sexuální obtěžování. Chlapů se na takový věci ptát nebudete, že?“ Stoupla si před zrcadlo a nahlas zakřičela, co chtěla, ale neulevilo se jí. I ve spánku ji to pořád dráždilo a několikrát ze sebe odkopla přikrývku. Později se zúčastnila ještě spousty pohovorů a občas si musela vyslechnout nemístné poznámky na svůj zevnějšek nebo oblečení, sem tam nějaký oplzlý vtip, zažila lascivní pohledy na určité tělesné partie, a někdy dokonce i zbytečný tělesný kontakt. Práci však stejně nesehnala. Přemýšlela, jestli si má odložit plánovaný konec školy, přerušit studium nebo na čas odjet na jazykovou stáž do ciziny, jenže mezitím zimní semestr nepozorovaně uplynul a jí zbývalo už jen dokončit studium. Sestra i matka ji uklidňovaly, že není třeba nikam spěchat, ale trochu netrpělivá být musela. Jun Hjedžin se začala připravovat na kvalifikační zkoušky do státní služby a navrhla Kim Čijong, aby se připravovala s ní. Nebylo lehké se rozhodnout. Jednak to nebyla zkouška takového typu, u kterého by si věřila, a kdyby teď navíc investovala čas do studia a zkoušku později opakovaně neudělala, byla by už pro zaměstnavatele moc stará a neměla by žádnou praxi, a to by teprve byla bezvýchodná situace. Kim Čijong poněkud snížila své nároky, pak ještě víc, a stále se hlásila do firemních náborů. Uprostřed toho zoufalství si našla přítele. Letmo se o tom zmínila sestře, která se na ni nevěřícně zahleděla a zavrtěla hlavou. „To máš v téhle situaci na něco takového myšlenky? Dokážeš i něco cítit? To seš teda dobrá.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271717
Kim Čijong jen rozpačitě přitakala a přešla to úsměvem. Byl to zkrátka fakt, že zatímco se lidé okolo většinou rozcházeli, ona měla nově někoho ráda. Nevěděla, co na to říct. Za oknem poletovaly vločky časného sněhu a v paměti jí vytanuly jakési verše, které četla už dávno. Což neznám samotu jen proto, že chudá jsem? Na cestě od tebe ve sněhu ulička zalitá bledým měsícem… Nový přítel byl Jun Hjedžinin kamarád z dětství. Byl o rok starší než Kim Čijong, ale po vojně nastoupil zpět do školy, takže byl ještě student. Rozuměl Kim Čijongině situaci a rozpoložení líp než kdokoliv jiný a soucítil s ní. Nedával před ní najevo vágní optimismus, že to dobře dopadne, neutěšoval ji nezodpovědnými slovy, že s nástupem do práce není potřeba pospíchat, ani jí nevyčítal, že nemá lepší osobní profil. Mlčky sledoval její přípravy, když jí mohl s něčím pomoct, tak pomohl, a když to nedopadlo, tak ji pozval na skleničku a šel s ní zapít smutek. Dva dny před Čijonginou promocí se po dlouhé době u snídaně sešla celá rodina. Otci, který zvažoval, jestli v den promoce své druhé dcery zavře obchod na celý den, nebo nechá otevřeno aspoň večer, Kim Čijong oznámila, že na žádnou promoci nepůjde. Otec ji zahrnul výčitkami, v nichž zaznělo i cosi o jejím duševní stavu, ale Kim Čijong se to nijak nedotklo. V té době ji nedokázalo vzrušit žádné slovo, s výjimkou „neuspěla“. Protože nevypadala, že by se jí otcovy nadávky nějak zvlášť dotýkaly, a zůstávala úplně klidná, otec si přisadil. „Radši se drž pěkně poslušně doma, a až bude čas, tak se vdej.“ Doteď dokázala přecházet i horší věci, ale najednou měla pocit, že už to nevydrží. Nedokázala polknout
98 Ukázka elektronické knihy