Miloval média i vše, co s nimi souviselo. Tenhle svět byl mnohem zajímavější než práce manažera. Jakmile dosáhl svého cíle a vybudoval několik firem s ročním obratem třicet miliard, začal se nudit. Většinu exekutivy převzala představenstva a on se stal jenom maskotem, kterého ukazovali na tiskových konferencích. Jenže on nikdy netoužil po roli anglické královny, kterou sice všichni uctívají, ale sama nemá žádnou moc. Potřeboval být u kormidla, dávat věci do pohybu. A kde jinde by se mohl lépe realizovat než v politice? Udělám z českýho průmyslu výkladní skříň Evropy. Neměl zrovna malé cíle. „Jsme tady, pane,“ oznámil řidič. „Děkuju,“ upravil si Horvát už potřetí kravatu. Záleží na každým detailu. Mediální obraz není jen vo tom, co vo nás říkaj v televizi. Sociální sítě, tiskovky, celostátní, regionální noviny, programový prohlášení vlády, i to co vo Prosperitě vykládaj pitomí youtobeři. Nesmíme nic vynechat, abychom uspěli. Za chvíli je čeká tisková konference, kde představí svou daňovou reformu. Horvát sice znal mediální svět, přesto si netroufl udělat významný krok, aniž by se předtím neporadil se svými poradci. Zatímco jedni ladili jeho projev, další se postarali, aby zúčastnění vypadali dobře, plátno v pozadí nebylo pokrčené i další drobnosti. Všichni věděli, jaký je Horvát perfekcionista, takže měli pět minut před začátkem živého vysílání dost napilno. Robert sice neměl žádnou významnou funkci ve sněmovně, ovšem díky své popularitě se tiskových konferencí často účastnil. Jeho specializací byly informační systémy, e-government a další moderní technologie, takže dneska nebude ani mluvit. Jen si to odstojím a budu se pak věnovat svým věcem. Všechno šlo jako po másle, než přišel čas na otázky. Reportérka eZprávy.cz, které samozřejmě nepatřily do skupiny Lumia, položila dotaz, který změnil Robertův život. Místo na Horváta se totiž podívala na něj: „Pane Karvane, tohle se netýká daňové
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271398
reformy, ale občané by to měli vědět. Dostala se ke mně informace, že jste vydíral a následně sexuálně zneužil několik žen, které na vás nyní chtějí podat trestní oznámení. Je to pravda?“ Nastalo ticho. Otázka vyvedla z míry nejen tiskovou mluvčí, ale i celou delegaci, stejně jako jejich předsedu. Jindy by z toho Robert s přehledem vybruslil, ovšem hned ze tří důvodů nemohl. Za prvé podobný dotaz ještě nikdy nedostal a ani jej se svým PR poradcem neprobíral. Za druhé včera prochlastal celou noc, takže nebyl schopen rozvinout složitější myšlenku, nemluvě o jeho řečnických schopnostech, které se teď rovnaly studentovi koktajícímu u tabule. A za třetí často podmiňoval svou podporu výměnou za sex. „É,“ zamžoural na reportérku, ovšem oproti středoškolákovi byl Robert v jisté nevýhodě. Na rozdíl od něj se nemůže nechat vyvolat příště. Na rozdíl od něj si ho natáčí tři celostátní televize, dvě rádia a čtyři deníky, které udělají z jeho desetisekundového zaváhání kauzu, z níž budou žít další měsíc. Aféru, která nasměruje jeho preference pod bod mrazu a ukončí jeho slibnou kariéru dřív, než vlastně začala. „Tak je to pravda?“ „Sami si o to řekly, k ničemu jsem je nenutil,“ dostal ze sebe konečně. „Chtějí mě jen poškodit.“ „Pan Karvan chtěl říct, že k vydírání nedošlo,“ vzpamatovala se tisková mluvčí. „Další otázky? Tentokrát k daňové reformě, prosím.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271398
* *
20. 6. 2017 Rozhovor, který následoval, si Robert zapamatuje do konce života. Horvát se vůbec neobtěžoval doptávat na detaily. Pravděpodobně si je zjistil ještě cestou k autu. Běžně si během politických jednání zjišťoval aktuální informace, které pak použil proti svému oponentovi, takže mu stačilo pár vteřin, aby si ověřil i tuhle novinku. „Cos to proved?!“ pustil se do svého svěřence hned, jak zavřel dveře. Jen seděl a ani nemukl. Za ty dva roky už věděl, kdy Horvát pokládá otázky, na které nemá cenu odpovídat. Nemohl jsem přece vědět, že ty ženské se na mě domluví. Až přijdu na to, kdo za tím stojí… „Věřil jsem ti.“ Tohle bude hodně zlé. V limuzíně se rozhostilo trapné ticho. Byla dokonale zvukotěsná, takže silniční práce probíhající za okny připomínaly němý film. Každá vteřina mu připadala jako celé hodiny. Horvát se na něj za celou tu dobu ani nepodíval. Koukal ven a přemítal nad nejrůznějšími scénáři. Robert se při pohledu na něj nikdy neubránil myšlenkám, jak je jeho učitel dokonalý. Až doteď. Zvednuté obočí, sevřené rty i prsty nervózně poklepávající na čalounění – nic z toho Horvát běžně nedělal a jen to dokazovalo vážnost situace. „Víš vůbec, co všechno jsem pro tebe udělal? Uvědomuješ si, jaký jsi měl privilegium? Ostatní dřou roky, aby se sem dostali.“ Robertovi teprve teď došlo, jaká to musela být pro Horváta potupa, i jaké z toho vyvodí důsledky. Dlouho žil v iluzi, že lidé u moci jsou vždy ti nejschopnější, že pokud se člověk opravdu snaží, časem se na vrchol pyramidy prodere také. Jako politik Ukázka elektronické knihy
100