O
tvořivosti nemůžeme hovořit, aniž bychom zmínili její temný protiklad, ničivou tvář přírody. Aby vědomí získalo hybnou sílu, musí se narušit nedotčenost přináležení. Síla, která nás uvrhne do vyhnanství, něco ničí, aby mohlo vzniknout nové. Tato dynamika je prahem, na němž se odehrává přináležení, tedy mezi tím, co již v životě máme a přijímáme, a tím, co se nám zdá vzdálené nebo „jiné“ než my. Sny nás vyzývají, abychom se lépe zabydleli ve svých pocitech, což je jiné označení pro přináležení k nesmírnosti vlastní zkušenosti. To může být těžké, pokud jsou sny naplněné úzkostí, strachem a smutkem, protože moderní kultura nás učí odvracet se od nepříjemných emocí. Tvrdí nám, že jsou nenormální a že bychom je měli zatlačit do zapomnění pomocí léků. Mnohé duchovní kruhy také neúměrně zdůrazňují „pozitivní postoj“ a vše, co leží mimo tuto mez přijatelnosti, se považuje za „neduchovní“ či negativní. Hnutí New Age mnoho lidí naladilo na sílu tvořivého záměru, avšak zároveň patologizovalo takzvané „záporné emoce“ a vyškrtlo je z palety společenské přijatelnosti. Žijeme pod nadvládou určité hegemonie pozitivity, která vyzdvihuje potěšení nad bolest, zisk nad ztrátu, štěstí nad smutek a tvořivé nad ničivé. Učí nás, že se máme „povznést nad“ věci jako hněv, úzkost, zármutek – a nehledě na použité prostředky zůstat v blaženosti a světle. Takovéto obcházení je nebezpečné, protože nás učí nejenom odříznout se od vlastní mnohočetnosti, ale také od velkolepé škály samotného života. Co když na „záporných“ emocích není nic špatného, nýbrž mají vlastní svébytnost? Co když mají sdělit něco podstatného každému z nás i všem navzájem a jádro problému tkví spíše v mylné představě, že nám negativní emoce nepomáhají v rozvoji a potřebují napravit? Podobným způsobem si držíme od těla lidi, kteří se od nás příliš liší, vyhýbáme se vnitřnímu setkání s jinakostí a vylučujeme vše, co nezapadá do obrazu, který jsme si sami o sobě vytvořili. „Záporné emoce“ nezmizí jenom proto, že si jich nebudeme všímat. Pouze si najdou jiné cesty vyjádření. Někdy nemístně útočíme na lidi kolem sebe, přepadají nás podivné záchvaty pláče nebo se dlouhodobě cítíme otupěle. Nejčastěji upadáme 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271254
do deprese a stavů úzkosti. A pokud to trvá příliš dlouho, zvyšuje se riziko úrazů, krizí, či dokonce zdravotních obtíží. V takové době se ve snech objevují temné postavy, které nás pronásledují, neboť se k nám téměř doslova snaží něco dostat. Brutální sny se často objevují proto, že se na svých méně ceněných vlastnostech dopouštíme vnitřního násilí. Pokud nezačneme tyto problémy ve svém životě řešit, mohou se proměnit v zatvrzelé ideologie, které se pak předávají po celé generace. Přidáte-li do této rovnice hlasitého či charismatického vůdce, z kolektivního strachu z jinakosti se zrodí hnutí podobná nacismu. Ten byl podnícen představou „čisté rasy“, využíval nezpracovaných stínů a celý jeden národ přesvědčil k vyvraždění milionů lidí – nešťastných nositelů projekce tohoto stínu. Nacisty považujeme za zlo, pravdou však je, že potenciál pro tento druh zla se skrývá v každém z nás, jelikož ve své podstatě odvracíme tvář od utrpení druhých i nás samotných. Většina z nás byla vedena k tomu, aby se chovala morálně, laskavě a mile, přičemž všechny „nepřijatelné“ vlastnosti jsme podle Roberta Blye museli odložit do „dlouhého černého vaku“, který táhneme za sebou, nebo proměnit v Jungův osobní „stín“.34 Stín je místem, kam odchází žít vše, co jsme zapomněli, popřeli, odmítli nebo doposud neobjevili. Když se však pokoušíme v životě dostát ne uskutečnitelné představě duchovně osvíceného, znalého, nesobeckého, trpělivého, odpouštějícího, pohodového, nápomocného, velkorysého nadčlověka, temná stránka naší podstaty pouze nabývá na síle. Jako když se pokoušíte udržet nafouknutý balon pod vodou – chvíli se vám může dařit popírat své nehezké vlastnosti, ale bere vám to tolik rovnováhy, že v nejméně očekávanou chvíli se balon prodere na hladinu, nejčastěji formou temných snů a noční můry. Právě zde se práce se sny a přináležení stávají téměř synonymy. Jednou z hlavních zásad jak práce se sny, tak přináležení je naučit se stavět pohostinně k temným, odpudivým, dvojznačným postavám ze snů. Místo útěku před obtížemi se učíme postavit tváří v tvář tomu, co nás pronásleduje, či dokonce se otevřít jeho intenzivnějšímu projevu, abychom zjistili, co po nás skutečně žádá. Porozumět jazyku snů je umění, jehož mistrné zvládnutí trvá celé roky, je zde však jedna otázka, která nás téměř vždy přivede k jádru snu – jaký pocit byl ve snu nejsilnější? Mnoho aspektů se ve snech vyjadřuje v symbolech a metaforách, ale emoce se nikdy nemaskují. Jsou přímočarým vyjádřením pocitů, které zažíváte nebo nezažíváte. I když si s určitou postavou nedokážeme nic spojit, vždy víme, jaký z ní máme pocit. Stejnou měrou, jakou byly vyhladovělé, přehlížené či ponižované, se tyto postavy ve snech mohou zjevovat rozhněvané, zoufalé, zanedbané či bázlivé. Mohou mít tváře lidí, kteří nám ukřivdili, působit hrůzostrašně a bezohledně, být zraněné nebo bez kousku naděje, být zpustlé a hladovět. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271254
Taoismus rozlišuje stvoření na jemné škále polarit, nikoliv na jasně stanovené hranici mezi kladným a záporným. A na každém kontinuu jsou protiklady vždy ve vzájemném vztahu. Záporné neznamená špatné, nýbrž stojící proti zavedenému řádu věcí. Podobně jako kameny v řece představují překážku proudu, vůči níž je třeba najít správný směr. V matematice je zápor prostor mezi a v okolí hmoty. V návaznosti na naše zkoumání čínského symbolu jin-jang je zápor otevřeným, jinu podobným přijímáním mezi jednotlivými činy. Spojením těchto definic se záporné emoce ukazují jako nesouhlas s tím, jak se věci mají, a pokud jsme jim otevření, dokážou změnit, jak se pohybujeme vlastním životem. Neexistuje život prostý utrpení, můžeme však pozměnit svůj vztah k bolesti, abychom dokázali kráčet po jejím boku. Hinduismus uctívá bohyni Kálí jako tvořivý i ničivý aspekt, lůno i hrob Velké matky. V jedné ze čtyř rukou drží právě useknutou hlavu, jejíž krev stéká do poháru. Často třímá meč, je obklopena hořícími plameny, ozdobena kostmi a tančí na mrtvém těle. Vzdálena zjemňující interpretaci, že když něco nefunguje, je třeba „to nechat jít“, představuje Kálí nemilosrdnou sílu „záporných emocí“, která pročišťuje cestu novému životu. Je hranicí vyžadovanou hněvem. Je duněním řeky smutku, tlačící nás k novým možnostem. Je svobodou, po níž úzkost rozechvěle touží. Je sirénou změny, kterou naznačuje nuda. Je vkročením na místo, které strach dychtí překročit. Tak jako oheň dokáže přeměnit potravu ze syrové na stravitelnou, naše temná místa jsou převratné měniče. Místo jemných úprav osobnosti bychom se měli učit přehánět své kazy, nořit se do stagnace, zranění a nepříjemných pocitů. Chceme-li se skutečně rozvíjet, musíme pouze jednoznačněji a výslovněji být tam, kde právě jsme. Mé poselství jako velvyslankyně temnoty uvítat tyto nepohodlné emoce je někdy interpretováno jako výzva rochnit se v primitivních pudech či jim popustit uzdu. Mně však jde o to přerušit útlak duchovna na dostatečně dlouho, abychom mohli ocenit platnost svých pocitů. Přitakání vlastním rozporům neznamená držet se jich jednou provždy, nýbrž zažívat soucitné setkání se svými obtížnými pocity, dokud neodhalí svou skrytou inteligenci. K většině z nás nepřichází osvícení jako náhlé probuzení, ale jako pomalý proces prosvěcování těchto odmítaných, zapomenutých a popíraných míst světlem vědomí. Prvním vítězstvím může být prostě neutéct, avšak nakonec budeme natolik zvědaví, že se otočíme a svým pronásledovatelům pohlédneme do tváře. Postupně se naučíme, že spása vždy leží na druhé straně stínu, a budeme stále odvážnější a pohostinnější vůči temnotě. Objevíme, že noční můry jsou znamením něčeho, co je připraveno vstoupit do vědomí. Posléze můžeme i zkusit dvořit se temným návštěvníkům a chápat je jako nahromadění sice nepoužívané či nenáviděné 100 Ukázka elektronické knihy