KAPITÁN A JEHO PANÍ
navrhl, pak se ale zarazil. „Tedy pokud vám to tak vyhovuje. Omlouvám se, jsem tak zvyklý dávat rozkazy a očekávat, že je někdo hned splní, až jsem zapomněl, že vás musím žádat o souhlas.“ Lizzie se znovu zmocnil pocit, že potkala spřízněnou duši. „Přesně tak mi to vyhovuje,“ řekla. A opravdu jí víc než vyhovovalo, že se s ní kapitán chce vidět tak brzy. „A nebojte se, já vás vždycky upozorním, pokud byste se začal chovat příliš rozkazovačně. Nezapomínejte, že jsem zvyklá jednat s důstojníky.“ „No jistě, je tu váš dědeček.“ „Ano. A také můj bratr začal získávat vyšší hodnosti, než…“ Lizzie se zhluboka nadechla, aby překonala náhlý nával dojetí. „Ale stejně byl vždycky vůdčí osobnost, ještě než ho povýšili.“ „Vy jste měla bratra?“ zeptal se kapitán zjihlým hlasem, vyjadřujícím hlubokou účast. „Byl starší než vy?“ „Ano. O pár let. A když naši rodiče zemřeli, snažil se o mě postarat…“ Lizzie zavrtěla hlavou. V danou chvíli se jí opravdu nechtělo o Samovi mluvit. Kapitán se k ní sklonil a stiskl jí ruku, jako by dokonale chápal její pocity. „Víte, myslím, že chápu, proč si dědeček nepřeje, abyste nosila brýle. Byla by škoda schovávat vaše oči za silnými skly. Jsou moc krásné. Barva vašich očí mi připomíná moře v oblasti Neapolského zálivu. Myslel jsem, že takovou modř už nikdy nikde neuvidím…“ Skláněl se k Lizzii hodně blízko. Tak blízko, že jasně viděla jeho modré oči. A jejich výmluvný pohled. Potom sklopil pohled k jejím ústům. A maličko rozevřel rty. Potom ale najednou zamrkal a odtáhl se. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270594