„S kým si povídáš?“ zeptal se Gwyr a vytrhl mě tím ze zasnění. „S duchem,“ odvětil jsem a dodal jsem způsobem, jakým mluvil právě on: „Přísahám! Jestli jsem mluvil nahlas, je to tím, že se mnou všude chodí muž, kterému nejsem schopen porozumět, a který mi chce ublížit, přestože mi nejde o nic jiného než o to, aby se mnou mluvil bez tajností. A ty to nejsi!“ „Tvůj otec?“ „Můj otec.“ Gwyr zakoulel očima a povzdechl si. „Já vím. Vím. Příliš brzy zestárnou. Ženy sbírají moudrost. Muži také, ale jsou roztěkanější. Jenže v tomto případě ti nejspíš nebudu nic platný. Taky už brzy budu moc starý!“ Než jsem stačil něco říct – tak staře zase nevypadal, i když byl určitě starší než já – koně jím škubli, nebo to s nimi nějak udělal, Gwyr se otočil na druhou stranu a chvíli vodil neklidná zvířata do kruhu, aby je upokojil.
Při nejbližší příležitosti jsem se Guiwenneth zeptal na Elidyra. Vzala mne za ruku a já jí vylíčil ten podivný výlet do lesa, ještě mnohem podivnější proměnu, kterou jsme s Elidyrem prodělali, a svěží nádhernou zahradu kolem rytířovy kamenné hrobky. „Vzpomínám si na takový příběh,“ řekla Guiwenneth. „Vyprávěli nám ho, když jsme byli děti. Je to stará pověst: V čarovném kopci leží mrtvý muž a jeho tělo hlídá manželka, která ho nechce nechat odejít dál do údolí. Kopec se nachází v ohybu řeky a je obklopen hlubokým lesem, který oplývá plody, neobvyklými bylinami a nádhernými květinami. Žena nechce manžela nechat odejít, dokud od něj nebude mít dítě, ale muž je mrtvý. Její láska nemá kam jít, jedině do země, a proto zem, která je touto láskou léta živena, je bohatá a krásná, tajemná a pohostinná. Pak jednoho dne žena najde ptačí mládě vypadlé z hnízda, jehož tělíčko obrůstá nějaká bylina. Ptáče znovu ožije a začne zpívat. Žena vezme bylinu a zasadí ji i s hlínou do úst svého mrtvého manžela. Manžel obživne a znovu se do sebe zamilují. Žena slavnostně slibuje, že nebude milovat nic a nikoho než tohoto muže a jejich děti. Avšak bez její lásky, kterou je nyní znovu zahrnován manžel, zem pustne a zarůstá plísní. Všeho se zmocňuje věčná zima. A to je poučení…
– 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270356
Každý z nás může rozdat jen určité množství lásky, a proto ji musíme pozorně rozdělovat mezi všechno, co je pro nás důležité, ať velké nebo malé. Tak mi to řekla matka, když mi ten příběh vyprávěla.“
Stiskla mi ruku, ale když jsem se na ni podíval, neotočila se ke mně. Pokračovala: „Elidyr věděl, proč ti tu strašlivou scénu ukázal. A když se na tebe podívám…,“ nyní se ke mně obrátila, „vidím, že tě něco trápí.“ „Ano. Ukázal mi vidění, ve kterém byla moje matka. Řekl – řekl, že se mi může podařit přivést ji domů.“ Oživit… „A potom odešel. Ale jak? Jak ji mám přivést domů?“ Guiwenneth neřekla nic, takže jsme chvíli kráčeli v tíživém tichu. Přemýšlela, ale občas mi tiskla ruku a já jí ten projev náklonnosti oplácel. Nakonec si povzdechla: „Průvodce Elidyr ti ukázal své trápení. Svádí věčný boj, jestli má mrtvé odvést, nebo jim dát další život. Ukazuje ti, že nic není bez následků. Ženino štěstí by zahubilo les. Její smutek dává přírodě život. Elidyr vždycky trpí, když se musí rozhodnout –“ Vzpomněl jsem si na muka nerozhodnosti, která prožíval v hodinách předtím, než přivedl Gwyra zpátky z pohřební hranice. Díval jsem se na Gwyra, jak vede koně, a přemýšlel jsem, jestli to ví. „Gwyr byl mrtvý,“ řekl jsem. „Elidyr ho přivedl zpátky. Znamená to, že teď žije ve vypůjčeném čase?“ „To záleží na důsledcích,“ odpověděla Guiwenneth. „Je možné, že se dožije stáří. A také je možné, že si ho Elidyr vezme zítra zpět. Přijde na to.“ Zvedla ke mně oči a usmála se. „Tvá slova se mi líbí, Christiane.“ „Jaká slova?“ „Život ve vypůjčeném čase! Je to hezké, mluvit tak o daru, který Elidyr Gwyrovi dal…“ „Díky.“ „Když mluvíš, používáš tolik krásných obrazů…“ „Vážně?“ „Točí se mi z nich hlava. Jsou tak uklidňující a okouzlující, tak… neobvyklé.“ Fráze, pomyslel jsem si, ale řekl jsem: „To jsem rád.“ „Moc se mi líbilo, co jsi říkal tu noc, kdy jsme byli poprvé spolu, u řeky, u ohně…“ „Připomeň mi to.“ „Říkal jsi, že je to jako… jako sen noci svatojánské…“ „Aha…“ – 102 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270356
„A ono to takové bylo!“ „Bylo,“ uznal jsem. „Nemohu říct, že ne.“ „Je to zvláštní, jak dovedeš používat slova, aby se z nich skládaly obrazy. Někdy to vypadá, jako bych poslouchala básníka.“ „Vypadá,“ přisvědčil jsem. „Popřít to určitě nemůžu.“
Mezi dvěma kroky jsme vstoupili do podvečera a okolní les jako by nás náhle sevřel. Nad korunami stromů kroužila hejna ptáků, kteří rozčileně pokřikovali, snad proto, že je vyrušilo cosi, co se dělo někde před námi. Guiwenneth mi položila ruku na loket, abych se k ní obrátil, a zašeptala: „Je to tady. Blízko před námi. Pozoruje nás to a ujišťuje se to, že muže ve zbroji zná.“ Dlouho jsme stáli a čekali v řadě přes cestu, jak nám poradil rytíř. Bylo ticho, pouze Gwyr šeptem uklidňoval zvířata. Potom se stalo něco úžasného. Hradba lesa se rozestoupila, okraje se k nám natáhly jako ústa, která se chtějí přisát, a pak se roztáhly do šířky, aby nás pohltily. Uvnitř tlamy se objevily ohně a lidské postavy a dva muži na černých koních se nám cvalem rozjeli naproti. Jezdci projeli ústy, pak se prudce obrátili a ukázali nám, abychom šli za nimi. Rytíř pobídl koně vpřed a my ostatní jsme ho v těsném závěsu následovali. Jen co se za námi zamaskovaná brána zavřela, přivítala nás vůně vařeného jídla, zvířecí pach a lomoz vojenského ležení. Byli jsme obklopeni nocí a lesem a oslepováni září dvaceti ohňů. Prakticky ve stejném okamžiku se k hradbě lesa rozběhla skupina zvědů tvořená dvěma ženami a sedmi muži. Vypadalo to, jako by s ní splynuli nebo jí prošli, v každém případě nám zmizeli z očí, nová družina Ztracených dětí vyslaná vstříc nejistému osudu. Toho hemžení lidí a zvířat, štěkání, křiku, smíchu a třesku kovu o kov bylo tolik, že se těžko dalo zjistit, jestli si nás někdo všímá. Zahlédl jsem rytíře zabraného do vážného rozhovoru se skupinou mužů a éterickou ženu, jak stojí opodál a dlaní se dotýká jiné ženy, která poslouchala, o čem se mluví, a mračila se. Podle toho, že se jedním okem dívala po mně a druhé měla zavřené, jsem usoudil, že součástí té kakofonie je hovor o mně. Rovněž Gwyr a Guiwenneth se o něčem zaujatě bavili a snažili se nahlédnout hlouběji do tábora rozloženého v lese. Měl jsem pocit, že očekávají něčí příjezd. Jarag seděl osamocen u jednoho z ohňů, kožené kalhoty měl ze svého svalnatého těla svlečené a elegantním pazourkovým – 103 –
Ukázka elektronické knihy