Střecha štokule měla tvar jehlanu, takže Marek musel dávat pozor na hlavu, neboť boky půdy byly nízké. Husarovi přechovávali celé dlouhé roky vzácnou kroniku v nízké dřevěné skřínce z roku raz dva. Dvířka někdo vypáčil. To policisté přehlédli. Na jedné z poliček ležela alba fotografií ve vazbě z hnědé kůže. Vypadalo to, že původně byly naskládány na sobě, než je někdo zpřeházel. Kroniku zcela jistě Husarovi zastrčili mezi ně. Musela vypadat podobně. „Můžu se podívat?“ zeptal se Věry a vzal do ruky jedno z alb. Kývla na znamení souhlasu. Sama se začala hrabat v hromadě neroztříděných fotografií v krabici od bot, kterou vyndala z dolní police. Seděli vedle sebe na starém otomanu a prohlíželi si fotky. Marek obracel stránky a hleděl na staré černobílé obrázky se zubatým ořezy zastrčené rohy v šedých zobáčcích. Mezi stránkami šustily průhledné papírové fólie. Scény na fotkách byly většinou pečlivě naaranžované, lidé strnuli na povel „nehýbat se“ a čekali, až uplyne čas expozice. Šlo vesměs o svatby, malé nevěsty po prvním přijímání, rodinné portréty. Marka zaujal snímek mladíka v polní uniformě Wehrmachtu, jeho oči mu připadaly povědomé. „To je kdo?“ zeptal se Věry, majitelky stejných očí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270324
„To je můj děda Johann Laube,“ řekla věcně. „Můj děda taky musel narukovat do německé armády,“ vzpomněl svého hrdinu Marek a hned dodal,“ bojoval u Kurska, kde byl zraněn. Pak ho odveleli do Itálie, tam zběhnul, a potom jako příslušník Československé obrněné brigády bojoval u Dunkerque,“ Byla to dávno naučená kratší verze obhajoby jeho dědečka, když se někdo podivoval nad tím, proč pan Hota bojoval v řadách wehrmachtu. „Tady je taky, podívej se, jaký byl fešák,“ usmála se Věra a podala mu černobílou fotografii čtyř rozesmátých mladých mužů v uniformách wehrmachtu před tankem Tiger. Nad jedním z nich byl tužkou nakreslený křížek a k němu připsáno „Papa“, na zadní straně bylo tužkou napsáno „Karl, Hans, Zigi, Paul – kameraden von Jablunkau“ a dole v rohu „Belgorod, 18. juni 1943“. „Někde je k tomu i dopis, poslední, co děda babičce poslal, protože o pár dní později padl.“ Marek se pozorně zahleděl na fotku. Mladý muž pod křížkem byl Johann Laube. Vedle něj stál jeho vytáhlý kamarád Zigi. Clonil si rukou oči před sluncem, ale okamžitě jej poznal. Byl to Zigmund Hota…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270324
Kapitola 34 Marek měl spoustu dědových fotek z války, ale až na jeden portrét v německé uniformě byly všechny ze západní fronty, kde už dědeček bojoval za ty „hodné“. Nová fotografie znamenala objevený poklad. Čtyři kamarádi z Jablunkova stáli před branami pekla, které se měly otevřít za dva týdny. Bitva v kurském oblouku zvaná operace Citadela začala 4. července 1943 a město Bělgorod se nacházelo v jejím jižním cípu. Děda měl obrovské štěstí. Snědl zkažené sardinky z konzervy a onemocněl žloutenkou. Byl okamžitě naložen do vlaku, který odvážel raněné nemocné vojáky z fronty do týlu. V době, kdy jeho tři kamarádi bojovali a umírali v jedné z největších a nejkrvavějších bitev v dějinách lidstva, už ležel v lazaretu v Breslau, dnešní Wroclawi. Za svůj život vděčil své nepozornosti, když přehlédl vypouklou konzervu rybiček, která zřejmě ležela dlouho na slunci. Tehdejší léto bylo výjimečně horké. „To je neuvěřitelné! Tohle je můj děda,“ ukázal na dlouhána na fotce,“ naši dědové byli přátelé.“ „Ty bláho, vážně?“ řekla Věra a hleděla do fotky, „to jsem nevěděla.“ „Já taky ne. Můžu si ji půjčit? Oskenuji si ji a vrátím.“ Ukázka elektronické knihy