Střecha štokule měla tvar jehlanu, takže Marek musel dávat pozor na hlavu, neboť boky půdy byly nízké. Husarovi přechovávali celé dlouhé roky vzácnou kroniku v nízké dřevěné skřínce z roku raz dva. Dvířka někdo vypáčil. To policisté přehlédli. Na jedné z poliček ležela alba fotografií ve vazbě z hnědé kůže. Vypadalo to, že původně byly naskládány na sobě, než je někdo zpřeházel. Kroniku zcela jistě Husarovi zastrčili mezi ně. Musela vypadat podobně. „Můžu se podívat?“ zeptal se Věry a vzal do ruky jedno z alb. Kývla na znamení souhlasu. Sama se začala hrabat v hromadě neroztříděných fotografií v krabici od bot, kterou vyndala z dolní police. Seděli vedle sebe na starém otomanu a prohlíželi si fotky. Marek obracel stránky a hleděl na staré černobílé obrázky se zubatým ořezy zastrčené rohy v šedých zobáčcích. Mezi stránkami šustily průhledné papírové fólie. Scény na fotkách byly většinou pečlivě naaranžované, lidé strnuli na povel „nehýbat se“ a čekali, až uplyne čas expozice. Šlo vesměs o svatby, malé nevěsty po prvním přijímání, rodinné portréty. Marka zaujal snímek mladíka v polní uniformě Wehrmachtu, jeho oči mu připadaly povědomé. „To je kdo?“ zeptal se Věry, majitelky stejných očí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270324