Tomáš Špidlík – Věřím v život věčný. Eschatologie
– Jednotlivý člověk může nalézt své místo v tomto světě jedině na základě smrti těch jiných, a přece zabití představuje nejohavnější zločin. – Osobnost se rozvíjí prostřednictvím živých relací ve společnosti. Zároveň se však setkáváme s tím, že společnost oslavuje ty, kdo položili život, když jí sloužili. – Duchovní dokonalost spočívá v láskyplné jednotě s ostatními. Jak si ale vysvětlit, že za vrchol lásky se považuje položení života za druhé, když právě smrt tragickým způsobem přetrhává zmíněné vazby? – Žít moudře znamená nalézt smysl všeho, s čím se setkáváme. Jsme si však jisti, že ve smrti se všechny hodnoty beznadějně ztrácejí. Jestliže lidové uvažování se odehrává v rámci těchto antinomií, pak filosofická reflexe k tomu přidává další. Je opravdu přirozené, že lidé umírají? Kdo by mohl pochybovat o této pravdě, která je obecně přijímána? Fyziologický rozvoj těla smrt prostě předpokládá, vždyť rytmus rozvoje přirozenosti je nemyslitelný bez ustavičných zrození a umírání. Navzdory tomu „personalistická“ filosofie a teologie převádějí daný problém na novou rovinu. Člověk je ve své nejvlastnější povaze osobou. Osoba předpokládá individuální svobodu a svobodné vztahy s ostatními. V dané situaci smrt představuje násilnický útok na obě zmíněné charakteristiky osoby. Pokud se jedná o osobní svobodu, pak člověk může říci: „Já chci zemřít“, ale není schopen realizovat opak, tedy „Já nechci zemřít“. A jestliže se osoba rodí a rozvíjí prostřednictvím láskyplných vztahů, pak smrt, která to vše přerušuje, znamená tragické násilí proti osobě. Jak tedy můžeme tvrdit, že smrt je něco přirozeného? V tomto kontextu nás nepřekvapují kupříkladu myšlenky Solovjova, jenž prokazuje falešnost argumentů,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270291