Tomáš Špidlík – Věřím v život věčný. Eschatologie
– Jednotlivý člověk může nalézt své místo v tomto světě jedině na základě smrti těch jiných, a přece zabití představuje nejohavnější zločin. – Osobnost se rozvíjí prostřednictvím živých relací ve společnosti. Zároveň se však setkáváme s tím, že společnost oslavuje ty, kdo položili život, když jí sloužili. – Duchovní dokonalost spočívá v láskyplné jednotě s ostatními. Jak si ale vysvětlit, že za vrchol lásky se považuje položení života za druhé, když právě smrt tragickým způsobem přetrhává zmíněné vazby? – Žít moudře znamená nalézt smysl všeho, s čím se setkáváme. Jsme si však jisti, že ve smrti se všechny hodnoty beznadějně ztrácejí. Jestliže lidové uvažování se odehrává v rámci těchto antinomií, pak filosofická reflexe k tomu přidává další. Je opravdu přirozené, že lidé umírají? Kdo by mohl pochybovat o této pravdě, která je obecně přijímána? Fyziologický rozvoj těla smrt prostě předpokládá, vždyť rytmus rozvoje přirozenosti je nemyslitelný bez ustavičných zrození a umírání. Navzdory tomu „personalistická“ filosofie a teologie převádějí daný problém na novou rovinu. Člověk je ve své nejvlastnější povaze osobou. Osoba předpokládá individuální svobodu a svobodné vztahy s ostatními. V dané situaci smrt představuje násilnický útok na obě zmíněné charakteristiky osoby. Pokud se jedná o osobní svobodu, pak člověk může říci: „Já chci zemřít“, ale není schopen realizovat opak, tedy „Já nechci zemřít“. A jestliže se osoba rodí a rozvíjí prostřednictvím láskyplných vztahů, pak smrt, která to vše přerušuje, znamená tragické násilí proti osobě. Jak tedy můžeme tvrdit, že smrt je něco přirozeného? V tomto kontextu nás nepřekvapují kupříkladu myšlenky Solovjova, jenž prokazuje falešnost argumentů,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270291
Smrt – tajemství kříže
které se používají k tomu, aby se ospravedlňovalo „dobro smrti“, a to včetně platónských argumentů ohledně nesmrtelnosti duše.226 Již církevní otcové si daný problém uvědomovali. Je samozřejmé, že jako křesťané obhajují nesmrtelnost člověka. Jenomže někteří, především ti, kteří nebyli vystaveni masivnímu vlivu řecké filosofie, nepřipouštějí přirozenou nesmrtelnost duše vysvobozené z těla. O této duši lze říci, že je „nesmrtelná“ jedině tehdy, když je sjednocena s Duchem Svatým.227 Nesmrtelnost je tudíž požadavkem duchovního života. Oddělovat se od Ducha s sebou nese smrt. To však nelze považovat za „přirozené“, když pohlížíme na „přirozenost“ z hlediska prvotního stvoření, tedy na člověka, jak se „zrodil“ v ráji. K umírání nás nutí přirozenost, kterou scholastici nazývali „čirá“, tedy taková, která je bez Ducha. To ale znamená, že v člověku samotném existuje hluboké protiřečení mezi jeho přirozeností a jeho osobním povoláním. Zmíněná opozice nemůže existovat jinak než jako důsledek hříchu. V dané souvislosti Berďajev tvrdí, že hřích s sebou nese „upadnutí člověka do přirozenosti.“228 Jestliže se od slabé individuální přirozenosti přejde k univerzální či absolutní přirozenosti, pak to vede k ještě tragičtějším důsledkům. Jaké místo může najít konkrétní člověk se svými limity pozemského života v tomto absolutním a neomezeném panství přirozenosti? V rámci evropské tradice je třeba danou otázku položit přede226 Srv. Solovjov, V.S., Духовные основы жизни, in Собрание сочинений, III, Foyer Oriental Chrétien, Bruxelles 1966, (český překlad Duchovní základy života, Refugium, Velehrad 1996, s. 18–19). 227
Srv. SKV, s. 134–135.
228
Srv. Ruská idea, s. 234–235.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270291
Tomáš Špidlík – Věřím v život věčný. Eschatologie
vším Hegelovi. Asijská tradice vyznává svou bezmocnost prostřednictvím nauky o nirváně, jak to například vyslovuje jedno japonské apoftegma: „Kde je hrstička soli vržená do moře? Neužitečná otázka?“
Pesimistické vzdechy Starého zákona a zrození naděje Když srovnáme biblické učení se základem čistě lidských úvah, zjišťujeme jak soulad s nimi, tak jejich překonání, což je v otázkách víry celkem běžná záležitost. Fráze, která se nachází na počátku knihy Kazatel (1,1) – „Pomíjivost, samá pomíjivost“, stačila k tomu, aby se na hebrejského mudrce trvale pohlíželo jako na skeptika a pesimistu. Člověk nemůže zakrýt překvapení, že podobný spis se nachází právě v bibli. Daná kniha by mohla být zařazena téměř mezi předchůdce existencialismu, když nemilosrdně kritizuje obecnou moudrost, která není s to nalézt odpověď na problémy lidského života ani poskytnout řešení bezprostřední hrozby smrti. A přece byl tento spis vždy zařazován mezi inspirované texty. Čtenáři Písma svatého jsou tak negativním způsobem vedeni k tomu, aby hledali lidskou vyváženost nikoli na rovině přirozenosti, nýbrž na úrovni osoby Boha, jenž je autorem přirozenosti. Bůh stvořil „přirozenost“ jako dar milované lidské „osobě“. Mimo tuto láskyplnou jednotu mezi osobou Boha a osobou člověka se dary přirozenosti stávají „pomíjivost, samá pomíjivost“. Z uvedeného důvodu se v této knize konstatuje: „Kazatel se snažil najít výstižná slova, a tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy... Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha
100
Ukázka elektronické knihy