Vzduchem tlumeně zakvílel kovový, nepříjemně pisklavý zvuk. Konečně přistáli. Kdo by si ještě před pár hodinami pomyslel, že se toho dožijí? A teď bylo po všem. Klidně mohli vstát a odejít, ale nikdo to neudělal, zůstávali v lehátkách a vychutnávali si opojný pocit tichého štěstí. Všichni cítili to samé, patřili sem. K ostatním spolucestujícím, k posádce a hlavně k této lodi. Na několik nekonečných hodin bylo těchhle pár tun hliníku a kosmické izolace jejich domovem. Nábožné ticho panovalo ještě asi půl minuty, než ho přerušil hlas kapitána. „Vážení cestující, přátelé, dovolte mi poděkovat vám za obětavost a statečnost, s jakou jste čelili nedávné hrozbě, ještě nikdy jsem neměl takovou důvěru ve své klienty, jako právě během této plavby. Přál bych si, abychom se v brzké době shledali při některém z příštích, jak doufám poněkud šťastnějších letů, a závěrem vám všem chci popřát příjemný pobyt na základně.“ Hezká řeč na cestující zapůsobila. Odcházeli s dojetím, potřásajíce si navzájem rukama. Venku pak jeden po druhém mizeli v davu čekajících novinářů. Jediný Evžen Smetana vyčkával. Naprosto neměl v úmyslu strhnout na sebe pozornost medií, kdo ví, kam až sahala chapadla spiklenců DeXu. Bohužel pro podporučíka, lidé od tisku jsou trpěliví a umí čekat, zvláště pokud jde o dobrý příběh, a tohle byl příběh, jaký základna nezažila za celou dobu své existence. Co naplat? Takhle reportérům neunikne. Musí si poradit jinak. Smetana, s malou pomocí palubního technika, vnikl do podpalubí, kde právě probíhala vykládka zavazadel. Mechanické nakladače
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270278