Rychlá operační jednotka
Velení pocítilo nutnou potřebu vytvořit v našem kraji obdobu pražské Pohotovostní motorizované jednotky. Jednotky, která bude vybavena rychlými vozy a speciální výstrojí a bude schopná rychlého zásahu kdekoli v kraji. A tak se začaly přípravy. Na útvar přišly tři Škody Octavie s motorem 1,8 TSI. Zaparkovali je na konci dvora a vedoucí si jednu hned zabral jako velitelské vozidlo. S ostatními se nesmělo jezdit. Pak, aniž by nám kdokoliv něco řekl, na začátku dubna, se na útvaru objevilo několik neznámých chlápků v uniformách. Nikdo je neznal a pak z nich vylezlo, že sloužili v Praze, Brně a Ostravě a plk. Vacek je naverboval do nově vznikající Rychlé operační jednotky. Co jim slíbil, neřekli, ale bylo jasné, že se jim podstatně navýšilo osobní ohodnocení, nehledě na vyšší platové třídy. Až na pár to byli prostě lidi, kteří chtěli blíž domů, nebo měli na svém pracovišti průšvih a tak se jim hodilo přestoupit na naše krajské maloměsto. Spolu s nimi přišel na útvar ppor. Isztvan, kterého tady u nás nikdo neviděl a měl vést Rychlou operační jednotku. Ppor. Isztvan byl vysoký, holohlavý chlap kolem 45 let. Doma měl ženu a dvě děti, nicméně si rychle našel milenku u nás a takto zaháněl stesk po domově. Pracovní dobu nejraději trávil v posilovně, nebo v zamčené 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270275
kanceláři. Všem řekl, ať mu tykáme, ale časem jsme poznali, že zase takový kamarád není. Každá akce, která měla být placená jako přesčas, se poznala lehce. Byl na ni napsaný i Isztvan a většinou se ji snažil strávit velením z tzv. zadní linie, například z posilovny. Onoho dne jsem měl ranní směnu a na instruktáži nám npor. Kopal řekl, ať se k novým kolegům chováme pěkně. Tetelil se blahem z toho, kolika chlapům zase velí, a začal mluvit o tom, jaký budeme mít výcvik a jaké dostaneme vybavení, a řekl, že do zbrojního skladu dorazilo 22 kusů samopalů Heckler Koch MP 5. Nezapomněl zdůraznit, že všechno zařídil on. Pak nám zopakoval a díval se při tom na nstržm. Vašáka, že nesmíme žádné auto rozbít. Potom odešel. Slovo si vzal velitel směny a řekl: „Do háje, je vám jasné, že z nových nikoho neznáte, tak držte radši huby. Nevíte, kdo s kým peče. Hlavně žádný průser, aspoň ne teď ze startu.“ Chvíli si nás prohlížel a pak dodal: „A hlavně počítejte s tím, že se zase bude šlapat, protože auta budou pro nové. Mně se to taky nelíbí, ale proti větru nic nenachčiješ.“ Pak si sbalil věci a odešel do kanceláře. „Konečně jsem se dočkal toho blaha, že budu jenom šlapat,“ řekl Kolecký, který miloval pěší služby, protože nemusel nic dělat. Tenkrát na jaře se říčka tekoucí naším městem vylila z břehů. Pršelo dva dny a voda se dostala do ulic. Velení vyhnalo všechny k vodě hlídat stav hladiny a hlídat, jestli někdo nevykrádá zatopené domy. Až na déšť to byla hezká a klidná služba.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270275
Já jsem dostal obstarožní WV Passat z roku 1993, dofoukal jsem mu ušlé kolo a vyrazil ven. Jel se mnou nový kolega s čerstvě připevněnou kolejničkou a hvězdičkou na výložce pracovní uniformy, která značila hodnost podpraporčíka. Kdybych ho viděl v civilu, řekl bych si, že ten chlapec váží kolem 60 kilogramů a právě jej přijali na střední školu. Ale navlečená do taktické vesty a černé kombinézy vypadala jeho útlá postava s úzkými rameny a dlouhýma rukama daleko mohutnější, než opravdu byla. Na tváři si nechával strniště a v ruce měl, pokud to trochu šlo, neustále zapálenou cigaretu RedWhite. Snažil se vypadat starší, než ve svých dvaceti třech letech byl, a největší radost mu dělalo, když se nablízku objevila vyšší hodnost a on se mohl začít lísat do přízně jakéhokoliv velitele. Jmenoval se pprap. Miroslav Harc. Sedl si vedle mě do auta, otočil na mě svoji protáhlou tvář s velkým nosem a řekl: „Ahoj, já jsem Míra,“ řekl. Pozdrav jsem opětoval a jel jsem na stanoviště, kde jsme měli čumět do odvolání na hladinu řeky. Na místě bylo parkoviště a výhled na řeku. Hladina byla asi o metr vyšší a mírně stoupala, ale nešlo o nic dramatického. Vylila se jinde. Harc si sedl na kapotu naší rachotiny a zapálil si cigaretu. „Víš, takhle když parkuješ, abys mohl rychle vyrazit, nech zařazenou rychlost a povolenou ruční brzdu. To nás učili v Praze. Takhle jenom otočíš klíčkem a vyjedeš nejrychleji,“ pronesl a vyfoukl dým z úst. Chvíli jej sledoval, pak si upravil baret a dál v klidu kouřil. „Super,“ řekl jsem mu a chvíli jsem přemýšlel, proč mi takovou blbost zrovna řekl. Jak tam seděl s naraženým baretem na hlavě, ověšený taktickými doplňky a s cigaretou v ruce, dostal jsem pocit, že 100 Ukázka elektronické knihy