nejsem nijak ubrečená, ale dneska jako by se moje slzné kanálky vylily z břehů. „Laurie,“ šeptá naléhavě a oči mu ve světle pouličních lamp září jako hvězdy. „Poslední, co bych chtěl, je ublížit ti.“ „Já jsem taková husa,“ šeptám. „Ani nevím, proč brečím.“ Jack vzdychne, podrážděně a laskavě. „Protože jsi unavená, máš spoustu starostí a připadá ti, že v jednom kuse plaveš proti proudu.“ Hladí mě po zádech a přitom mi tiše, plynule mluví do ucha. Vlastním tělem mě přitom chrání před sněhem. Stojím zády ke zdi a všechna bojovnost je najednou ta tam, protože říká neskutečně konejšivé věci a pevně mě objímá. Jsem z toho plavání strašlivě unavená. Většinu času mi připadá, jako by mě proud užuž stahoval pod hladinu, ale tady v Jackově náruči mám pocit, jako by ke mně natáhl ruku z paluby záchranného člunu a vytáhl mě do bezpečí. Sklíčeně si uvědomím, že si neumím představit, že bych kdy v životě k tomuhle člověku nechovala žádné city. „Chtěla jsem, abys mě políbil, Jacku,“ přiznám zdrceně. Musí ostatně moc dobře vědět, co jsem tam uvnitř chtěla, nemá smysl hrát si na něco jiného. „Jsem si kvůli tomu hrozně protivná.“ Pohladí mě po vlasech, vezme do dlaně mou bradu a podívá se mi do očí. „Když ti něco povím, slíbíš mi, že to nikdy neřekneš živý duši? Ani zlatý rybičce?“ Polknu, a když přikyvuju, dívám se mu do očí. Vezme mou tvář do obou dlaní. Ať řekne cokoli, věřím, že to bude něco, co do smrti nezapomenu. „Já jsem tě tam v hospodě taky chtěl políbit, Laurie, a teď to chci ještě víc. Jsi jedna z nejúžasnějších lidí, jaký jsem kdy v životě potkal.“ Sjede pohledem na druhý konec opuštěné uličky a pak se zase podívá na mě. „Jsi krásná a hodná, umíš mě rozesmát, a když
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270220
se na mě takhle díváš těma svýma letně rozkvetlýma očima… člověk by musel být kurva svatej, aby tě nechtěl políbit.“ Pak mě celou vahou těla přitiskne ke zdi, a protože není kurva svatej, políbí mě. Jack O’ Mara sklání hlavu a uprostřed poletujícího sněhu mě líbá, rty se mu nejdřív chvějí, ale pak jsou teplé a jisté a já pláču a líbám jeho, otevírám pusu, aby mi mohl jazykem přejet po tom mém, a on přitom vydává tiché hrdelní zvuky jako poraněné zvíře. Cítím úlevu v každém vlasovém váčku, v každé buňce těla a v krvi v žilách. Dýchá stejně mělce jako já a je to mnohem, mnohem lepší, než jsem si kdy představovala, ačkoli, ruku na srdce, když šlo o Jacka O’Maru, nechávala jsem se unášet fantazií jako nikdy. Drží mou tvář, jako bych pro něj znamenala celý svět, a pak mi zaboří prsty do vlasů a vezme do dlaní mou zakloněnou hlavu. Tohle je jediná příležitost, kdy se líbáme. On to ví a vím to i já, je to ukrutně melancholické a zároveň sexy a já cítím, že už zase hrozí slzy. Svírám klopy jeho zimníku, náš polibek chutná po slzách slaně a já otevřu oči, protože si tenhle polibek chci pamatovat až do smrti. Jack má zavřené oči, zasněžené řasy mu na tváři kreslí tmavé obloučky a on je plně soustředěný na náš polibek, jediný v životě. Nakonec se od sebe odtrhneme, když kouzlo naruší motor auta, které se v nečase pomalu sune kolem nás. Náš dech se v mrazivém vzduchu málem sráží do krystalků, když nám v ostrých, trhaných poryvech uniká z těla. „Nebudeme si to nijak vyčítat, ano?“ říká. Nejspíš by si přál, aby jeho hlas zněl pevněji, než zní. „Oba víme, že se to nemělo stát, ale nemusí to nic znamenat a nemusí se tím nic měnit.“ Je to tak bezostyšně podhodnocené prohlášení, že mám chuť se rozesmát, a vzdech, který mi unikne ze rtů, když se od něj
- 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270220
odvracím, překypuje touhou, nenávistí k sobě samé a tichým zoufalstvím z toho, že takhle mě už nikdy nikdo nepolíbí. „Možná kdybychom se potkali za jiných okolností,“ poznamená, a když se na něj po chvilce znovu podívám, přikývne. „V tu ránu.“ Jako by čekal na narážku, vyjede z postranní uličky taxík a pomalu se sune naším směrem. Jack mávne rukou. Je to dobré rozhodnutí. „Ani živý duši,“ připomene mi potichu, když otevírá dveře a nakládá moje tašky. „Ani zlatý rybičce,“ zašeptám, když nastupuju dovnitř. Neusměju se, abych situaci odlehčila, protože na tom není vůbec nic legračního. Podá řidiči bankovku. „Odvezte ji v pořádku domů,“ řekne. Několik dlouhých vteřin se mi dívá do očí a pak zabouchne dvířka. Vzpomenu si, jak mi mizel do noci naposledy. Tehdy jsem ho neznala, nemohla jsem nic ovlivnit. Ne jako dneska večer. Vím, kdo je a jak chutná, a na zlomek vteřiny zatoužím otevřít dveře taxíku a nedopustit, aby se historie opakovala. Neudělám to. Samozřejmě to neudělám. Venku sice pohádkově chumelí, ale nejsme v Narnii. Jsme v Londýně, ve skutečném životě, kde srdce schytávají kopance a modřiny, ale i ta zlomená kupodivu bijí dál. Sleduju, jak mi Jack mizí z očí, když taxík opatrně, škubavě odjíždí, a on se dívá za mnou. Ruce má vražené hluboko do kapes a ramena nahrbená proti větru. Když zahýbáme za roh, opřu si hlavu o studené sklo. Srdce i svědomí mě v hrudi tíží jako olovo. Přeju si, abych Jacka O’Maru nikdy nespatřila.
- 100 Ukázka elektronické knihy