a v kloubech na rukou mi pulzuje ostrá bolest. Kdybych tak měl pomerančový džus. Když na něj pomyslím, olíznu si rty. V hlavě mi třeští, a když otevřu oči, musím je mhouřit proti mdlému slunečnímu světlu, které dopadá do uličky. Naproti mně stojí popelnice přetékající odpadky a všude kolem se táhne smrad ze záchodů. Podívám se na ruce a zjistím, že sedřené klouby mi krvácí a nemůžu úplně ohnout prsty. Možná že jsem zase praštil pěstí do zdi jako při posledním záchvatu. Kdo ví? Ještě několik minut se pomalu vzpamatovávám a střídavě ztrácím a nabývám vědomí. Kromě šumu aut slyším vlaky, které přijíždějí do stanice nebo odjíždějí. Najednou letím nad naším vlakem, který si to šine krajinou, načež se svištěním vlétnu otevřeným oknem dovnitř. Batoh leží pod sedačkou tam, kde jsem ho nechal. Proletím vagónem kolem několika znuděných cestujících a zaletím na záchod, kde sedí Charlie. Je spokojený a nemá vůbec ponětí o tom, že by bylo něco v nepořádku. Chci ho obejmout, ale když se po něm natáhnu, rozplyne se jako mlha, a než se naděju, jsem zpátky ve smradlavé uličce. Udělá se mi špatně, jen na Charlieho pomyslím. Co jsi to za bráchu…? Zpanikařil jsem, to jo, ale přece jsem ho tam neměl jen tak nechat. Jak může člověk někoho ztratit? Navíc tady vůbec nemám být. A teď už se nedostanu ani k Charliemu, ani k batohu. Ani k batohu. Zvoral jsem to opravdu ukázkově. Tohle je fakt katastrofa. Myslel jsem, že dělám správnou věc, ale celé se to pokazilo. Co jsem to udělal? Ramena se mi třesou, přitisknu si klouby k očím a rozbrečím se.
116 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270196