VÁ C L AV K L AU S
to byl převratný text, ale mimořádnost chvíle odrážel. Jeho název vůbec nebyl náhodný. Stejnou otázku jsme si v průběhu uplynulých třiceti let kladli mnohokrát. Někdy se něco dělat dá, jindy pro to nejsou podmínky. Otázka tohoto typu je namístě a má smysl, když je svět kolem nás v pohybu a když buď má ten, kdo tuto otázku klade, politickou sílu „něco udělat“, nebo když je dosavadní svět natolik zdiskreditován, že společnost jako celek hledá jeho alternativu. V této knížce přináším čtenářům sdělení, že si nejsem jist, že jsme právě teď v takové situaci, i když jistou frustraci řada lidí – a já k těmto lidem patřím – cítí a má pocit, že se něco musí stát. Byl bych rád, kdyby se stalo, ale mám obavu, že politickou sílu něco významného udělat nemáme (nemluvím jen o sobě nebo o lidech kolem sebe, protože si myslím, že tuto politickou sílu nemá nikdo). Navíc mám obavu, že svět kolem nás sice v pohybu je, ale tento pohyb je ve směru, který lidé jako já považují za fatálně špatný. Do třetice si myslím, že současný svět není v očích většiny lidí ještě ani zdaleka natolik zdiskreditován, aby vyvolal skutečně masovou radikální politickou aktivitu, která by ho chtěla změnit. Připomíná mi to spíše „usedlý“ československý komunismus sedmdesátých let nebo třeba české ambice v Rakousku-Uhersku v závěru 19. století (nebo i v Rusku v éře Černyševského). Ani v jednom případě nedošlo 98
30 let ke svobode.indd 98
15.10.2019 15:37:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270180
TŘICET LET CESTY KE SVOB ODĚ. ALE I ZPĚT
k nahromadění politicky významné síly a vůle něco zásadního udělat. To věděl dobře Masaryk (a proto obhajoval drobnou práci, vzdělávání se, spolkaření atd.), to navrhoval Havlíček v éře Bachova absolutismu, to na počátku 70. let minulého století propagoval Bohumil Doležal a jeho kolegové ve své Demokratické iniciativě. Mám obavu, že právě v takové fázi se nacházíme i my v současnosti, v závěru druhé dekády 21. století. Dnešní režim Evropské unie (v jeho české variantě) není milován, ale většinou lidí není považován za něco, proti čemu je třeba se za každou cenu vzepřít. Těch, kteří si myslí opak, je pořád ještě málo. Ostatní si myslí, že by ztratili více, než by získali. Stejně tak je tomu s progresivistickou budovatelskou ideologií excesivního pojetí lidských práv a bezbřehé tolerance (v mnohém jenom kvazi-tolerance), kterým chybí potřebné ukotvení (které dříve nabízelo křesťanství a Bůh). Tato ideologie je stále ještě mnohými vítána jako cosi pokrokového či progresivního. Říkáme sice, že rozumné (klasicky liberální) pojetí svobody s touto bezbřehou tolerancí všeho nemá nic společného, ale to vyžaduje jemnou diskusi, kterou dnešní masová média (nemluvě o tzv. sociálních, já bych spíše řekl asociálních sítích) neumožňují a nejsou ochotna zprostředkovávat. Souhlasím s Alexandrem Tomským (Týdeník Echo, č. 35, 2019) a stejně jako on považuji „sociální řád“ spolu „s autoritou rodiny, církve, tradice a společenství za podmínku a garanci individuální svobody“ (str. 36). Tady hledejme naši ukotvenost. Tomský 99
30 let ke svobode.indd 99
15.10.2019 15:37:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270180
VÁ C L AV K L AU S
také užitečně připomíná pojem „hyperliberalismus“, o kterém píše John Gray (a stejně jako on hyperliberalismus samozřejmě absolutně odmítá). Nemám pocit, že se mají chtěným optimismem vytvářet nějaké nové iluze. Všeobecná přijatelnost „ismů“, o kterých jsem psal v předcházejících kapitolách, je k hrůze mnohých z nás tak velká, že se v dohlédnutelné budoucnosti nedají změnit. Víme dobře, že se semínka progresivismu začala rodit v neomarxismu Frankfurtské školy a v studentských bouřích s ní spojených v konci 60. let a že tato semínka dávají teprve teď, padesát až šedesát let po jejich zasazení, své neblahé plody. Nesdílím názor, že už to mnozí dnes vidí a že se něco stane, resp. stát musí. Nesdílím názor, že umělé, iracionální politikou způsobené zvýšení cen energií vyvolá natolik razantní odmítnutí zelených ideologií (environmentalismu a klimatického alarmismu), že se energetická politika změní. Nesdílím názor, že pokračující – v mých očích nezastavitelná – masová migrace vyvolá tak odmítavé reakce evropské veřejnosti, že bude multikulturalismus opuštěn. Mimochodem, že je multikulturalismus omylem, prohlásila v roce 2011 i Angela Merkelová, aby v roce 2015, jen o čtyři roky později, pod praporem multikulturalismu zahájila vlnu masové migrace do Evropy. Nesdílím názor, že naše mlčící většina, když jí nevadí gay-parades, brzy rezolutně odmítne genderistické bludy, které v našich očích vedou k popření lidské přirozenosti. Nesdílím 100
30 let ke svobode.indd 100
Ukázka elektronické knihy
15.10.2019 15:37:21