válka dokonce „cenou, kterou platíme za kulturu“.54) Válka byla zkrátka a dobře nedílnou složkou národní hrdosti a sebehodnocení, ať už byla vnímána jako základ kultury nebo jako odrazový můstek k vyšším úrovním tvořivosti a ducha. V okamžiku, kdy válka vypukla, si Němci byli jistí svou „morální převahou“, „mravní silou“ a „mravním právem“, jak to formuloval skalní liberál Theodor Heuss, který rozhodně nebyl žádný zuřivý nacionalista.55) Pro Conrada Haussmanna, také z okruhu liberální levice, byla válka otázkou vůle: „V Německu mají všichni jednotnou vůli – touhu po sebeuplatnění.“56) Tato válka měla samozřejmě být celonárodním projektem, ale jen díky tomu, že mělo jít o projekt každého Němce. „Jelikož mezi sebou nemáme žádného Bismarcka, každý z nás musí být částí jednoho velkého Bismarcka,“ prohlašoval Friedrich Meinecke.57) Prohlášení SPD o válečných úvěrech v Říšském sněmu 4. srpna dokonce zahrnovalo bájné slovo Kultur, socialisty dříve spojované s třídními zájmy, ale nyní uznávané jako symbol zájmu všech Němců. Socialistická deklarace mluvila o otázce obrany vlasti před ruským despotismem v tísni nejvyšší, o „zabezpečení naší nezávislosti a Kultur“.58) Ve stranických novinách sociálních demokratů se dokonce psalo o obraně Kultur v zájmu „osvobození Evropy“! „Nyní proto bráníme před brutálním a barbarským nepřítelem vše, co znamená německá Kultur a německá svoboda,“ uvedl list Chemnitzer Volksstimme.59) K samotnému hlasování o válečných úvěrech v Říšském sněmu si socialistický delegát Eduard David zapsal do deníku: „Navždy mi zůstane v paměti vzpomínka na neuvěřitelné nadšení ostatních stran, vlády i diváků, když jsme dávali najevo svůj souhlas.“ Poté absolvoval procházku s dcerkou po třídě Unter den Linden. Prožil tak silné citové vypětí, že musel přemáhat slzy. „Je dobře, že s sebou mám dceru. Jen kdyby mi nekladla tolik zbytečných otázek.“60) Přímé dětské dotazy byly očividnou hrozbou pro představy evokované dřívějšími událostmi. Pro spisovatele Ludwiga Thomu v Mnichově byla válka tragédií, ale také nevyhnutelnou nutností. Dne 1. srpna se zrovna ubíral na vlak s úmyslem odjet k jezeru Tegernsee, když se před nádražím na rohu ulice Schützenstrasse shromáždil dav a začal se předčítat rozkaz k mobilizaci. Thoma napsal o svých pocitech: „Zmizel tlak,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270178
zmizela nejistota. […] A pak jsem se náhle pozastavil nad tím, jak si tento odvážný a přičinlivý národ musí vykoupit právo pracovat a vytvářet hodnoty pro lidstvo vlastní krví. A veškeré ostatní pocity ustoupily před zběsilou nenávistí vůči narušitelům klidu a míru.“ Německo tvrdě a zdárně dřelo – a výsledkem byla závist a žárlivost sousedů. Thoma byl pohoršen na nejvyšší míru.61) Podobné pocity dávala najevo celá země. Podle předáka hnutí za rovnoprávnost homosexuálů Magnuse Hirschfelda, který nijak zvlášť nesympatizoval s byrokratickou státní správou, se válčilo za „poctivost a upřímnost“ a proti „smokingové kultuře“ Británie a Francie. Na tvrzení, že Británie byla pravlastí svobody a Německo doménou tyranie a útlaku, odpovídal, že Británie v předchozím století zatracovala své největší básníky a spisovatele. Byrona vyštvali do zahraničí, Shelleymu zakázali přístup k vlastním dětem a Oscara Wilda uvěznili. Lessing, Goethe a Nietzsche se naopak dočkali ve své vlasti kladného přijetí, nikoli ponížení.62) V Británii, Francii a Spojených státech se sice měly v průběhu války vynořit chiliastické představy – „válka, která učiní přítrž všem válkám“ a „válka, která nastolí ve světě demokracii“ –, ale v Německu panovala apokalyptická nálada od samého počátku. Vize spojeneckých zemí měly výrazně sociálněpolitické ladění, které zaznívalo například v „domovech hodných hrdinů“ slibovaných Lloydem Georgem. Pro Němce však měl být příchod nového věku v prvé řadě duchovní záležitostí. Thoma viděl naději v tom, že „z válečných strastí vzejde svobodné, krásné a šťastné Německo“. Válka tedy pro Německo představovala eine innere Notwendigkeit – duchovní nutnost. Byla usilováním o autentičnost, pravdu, sebenaplnění, tzn. o hodnoty, jichž se avantgarda dovolávala před válkou, a tažením proti prvkům napadaným avantgardou – materialismu, banálnosti, pokrytectví a tyranii. Ty druhé byly spojovány zejména s Anglií a měla to být samozřejmě Anglie, komu bylo souzeno stát se nejnenáviděnějším nepřítelem Německa, když 4. srpna vyhlásila válečný stav. Gott strafe England – Bože, ztrestej Anglii! – se stalo heslem mnoha Němců, kteří se před válkou klonili k umírněnému postoji. Pro mnohé byla válka také vysvobozením – z všednosti, stísněnosti a konvenčnosti. Válečná horečka mívala nejtěžší průběh u umělců a intelektuálů. Učebny a přednáškové sály se vylidňovaly, jak se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270178
studenti doslova rozbíhali do náborových středisek. Rektoři a senáty bavorských univerzit zveřejnili 3. srpna následující výzvu adresovanou vysokoškolské mládeži: „Studenti! Múzy mlčí. Teď jde o bitvu, k níž jsme byli donuceni, bitvu za německou Kultur čelící hrozbě barbarů z východu a za německé hodnoty, které nám závidí nepřítel na západě. A tak se opět rozhořívá furor teutonicus [teutonská zuřivost]. Zápal osvobozeneckého boje nabírá na síle a začíná svatá válka.“63) V reakci na apel rektora kielské univerzity narukovali skoro všichni studenti mužského pohlaví. Válka byla obecně spojována s osvobozením a svobodou jako Befreiungskampf (osvobozenecká válka) nebo Freiheitskampf (boj za nezávislost). Pro Carla Zuckmayera byla válka „vysvobozením z měšťácké malosti a omezenosti“, pro Franze Schauweckera představovala „dovolenou od života“ a Magnuse Hirschfelda zase sexuálně vzrušovaly uniformy, lampasy a zbraně.64) Když deník Berliner Lokal-Anzeiger poznamenal v úvodníku z 31. července, že v Německu se rozhostila úleva, vystihl tím zřejmě rozpoložení většiny obyvatel. Zmíněná svoboda však byla v první řadě subjektivní – byla osvobozením fantazie. Emil Ludwig, z něhož se po válce stala metla těch, které považoval za hlavní viníky první světové války, podlehl srpnové horečce stejně jako všichni ostatní. Pod vlivem silného pohnutí, které se později zjevně snažil vytěsnit a zatajit – v knize Červenec 1914 z roku 1929 označuje masy za „oklamané“ a říká, že „ulice Evropy jsou úplně nevinny“ – sepsal článek nazvaný Morální vítězství, otištěný v deníku Berliner Tageblatt 5. srpna 1914: „A i kdyby nás postihla katastrofa, jakou si nikdo neodvažuje představit, morální vítězství tohoto týdne přetrvá navěky.“65) Na Ludwiga a mnoho dalších to dělalo dojem, že svět se zničehonic změnil. „Válka jej učinila krásným,“ jak to později vyjádřil Ernst Glaeser v románu Ročník 1902. Faustovský okamžik, k němuž se Wagner, Ďagilev a další modernisté snažili dospět ve své umělecké tvorbě, nyní obsáhl společnost jako celek. „Tato válka je estetický požitek, jakých je málo,“ říká jedna z Glaeserových postav.66) Nebylo to žádné zpětné dovysvětlování. Německé dopisy z fronty jsou plné asociací mezi válkou a uměním. „Tím, oč jde v bitvě, je poezie, umění, filozofie a kultura,“ tvrdil student Rudolf Fischer.67) Franz Marc chápal válku i po několikaměsíční přímé zkušenosti jako duchovní
Ukázka elektronické knihy