Hana Whitton • Vratislav
Tobiáš se vyhrabal na nohy. Třásl se dosud po celém těle, takže se musel přidržet židle, aby se znovu neskácel k zemi. Tentokrát se však bál o sebe. Určitě si přišli pro mě, blesklo mu hlavou. I mě jistojistě čeká Lambrechtův osud. Prokop dlouho nic neříkal, jen si ho měřil pohrdlivým pohledem. „Povýšils na purkrabího, Tobiáši. Mně bylo naznačeno, a to způsobem značně nevybíravým, že nastal nejvyšší čas, abych se odebral na odpočinek.“ Prokop s těmi slovy hodil na odřenou desku stolu svazek klíčů od bran hradu, hlavní z insignií svého úřadu. „Odešel bych tak jako tak po tom, co se tu stalo,“ dodal. „Uzurpátorovi sloužit nebudu!“ Otočil se, a aniž by roztřesenému Tobiášovi věnoval jediný pohled, zamířil ke dveřím. Nechal je otevřené, nepráskl jimi za sebou, protože mu za to tenhle renegát Tobiáš nestál. Vratislav nervózně přešlápl a zahleděl se opět na uherského krále Ondřeje, sedícího na trůně. Nesestoupil k němu, ani ho nevyzval, aby se posadil do jednoho z křesel stojících opodál. Jitka, která přednedávnem našla u uherského dvora azyl, byla jediná, koho sem, do královské audienční síně, přizvali. Ondřej chtěl tuhle citlivou záležitost projednat beze svědků a Vratislav to jenom uvítal. Na Jitce bylo patrné, že by se k synovi nejraději rozběhla a objala ho, věděla však, že by tak porušila dvorský protokol, který se její královský hostitel zřejmě rozhodl dodržovat. Vratislav se nyní zahleděl Ondřejovi zpříma do očí. Neměl ve zvyku doprošovat se, ale nyní nebylo zbytí. O Gutě neměl dosud žádné zprávy, ale možná už porodila. Musí ji 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270094
Hana Whitton • Vratislav
odvézt do bezpečí co nejrychleji, dřív, než ji vypátrá Spytihněv, který už jistě Olomouc obsadil. Do Bílé tvrze to odtamtud zase tak daleko není. „Nežádám o azyl pouze kvůli sobě, Veličenstvo, ale hlavně kvůli své manželce Gutě, která každým dnem porodí. Nemohla cestovat se mnou, pokud by to přežila ona, naše dítě jistě ne. Musel jsem ji nechat na… bezpečném místě.“ Odmlčel se pak, protože zvažoval, zda Ondřejovi připomenout, že také on s bratry kdysi hledal azyl, tehdy pro změnu v Čechách. „Sám z vlastní zkušenosti víš, jak těžká a ponižující podobná situace bývá.“ Ondřej přikývl a vynutil na tváři chápavý úsměv. Na tohle životní intermezzo by rád zapomněl. Jeho otec kníže Vazul se před léty postavil do čela spiknutí proti uherskému králi Štěpánovi, které však skončilo nezdarem a otcovou popravou. A tak Ondřejovi a jeho bratrům nezbývalo než se zachránit útěkem na dvůr českého knížete Břetislava. Ondřej poté putoval dál a skončil u dvora kyjevského knížete. Nakonec se oženil s jeho dcerou Anastázií. Po čase se vrátil do Uher a dosedl zde na královský trůn. Jistě mu v tom pomohlo i zvučné jméno jeho tchána. Měl bych Vratislavovi pomoct. Je to křesťanské. A je to také politicky výhodné. Jistě, českým knížetem se stal jeho starší bratr Spytihněv, který nyní zabral i výnosný olomoucký úděl; ten znojemský a brněnský bude patrně následovat. Ovšem Spytihněvova rozpínavost začíná být poněkud nebezpečná. Bude dobré získat ve Vratislavovi spojence, to jen pro případ. „Máš pravdu, Vratislave, vím, jak skličující to je, hledat nový domov,“ řekl posléze, vstal a sestoupil k němu ze dvou nízkých stupňů před trůnem. Objal ho a políbil na obě tváře. „Musíme si pomáhat. Nestál bych tu dnes, nebýt pomoci tvého šlechetného otce. Poctíš náš dvůr, zůstaneš-li a přivedeš-li i svou choť s dítětem.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270094
Hana Whitton • Vratislav
Vratislavovi se dojetím sevřelo hrdlo. Vydá se okamžitě pro Gutu a přiveze ji sem, do bezpečí Stoličného Bělehradu. Tady se postará o ni i o dítě. Jistě se mu pak podaří najít způsob, jak získat Olomoucko zpět. „Děkuju,“ dokázal ze sebe vypravit. Ondřej, kterého pohled na Vratislava k vlastnímu překvapení dojal, ho přátelsky pleskl po rameni. „Zase bude dobře, Vratislave, uvidíš!“ usmál se na něj a snažil se nemyslet na to, co by tomu gestu řekl dvorský ceremoniář. „Nechám tě tu nyní s matkou, jistě si máte hodně co povědět,“ oznámil jim, než odešel. Jitka se k synovi rozběhla ve chvíli, kdy za uherským králem zapadly dveře. Objala Vratislava a držela ho v náručí, jako by se opět proměnil v malého chlapce, kterého musí ochránit před všemi útrapami. „Zaplať Bůh, Vratislave, že ses dostal do Uher živ a zdráv,“ vypravila ze sebe a hlas se jí zachvěl potlačovaným pláčem. „A teď mi musíš vypovědět, co se vlastně stalo, a hlavně co se stalo s Gutou.“ „Museli jsme uprchnout z Olomouce. Před Spytihněvem. Před vlastním bratrem. Ovšem Guta…“ Vratislav si na okamžik zakryl dlaní oči, neschopen pokračovat dál. „Musela nakonec zůstat na jedné tvrzi při cestě. Dítě se mohlo narodit každým dnem. Ale… teď se pro ni můžu vrátit a přivézt ji sem. Musím ji odtamtud dostat. Ji i dítě.“ „Ty pro ni jet nesmíš!“ vyrazila ze sebe Jitka zprudka. Nechtěla Vratislava ztratit, sotva se s ním opět setkala. „Je to příliš nebezpečné. Co kdyby tě Spytihněv zajal? Ty jediný se mu můžeš postavit a pomoct bratrům a také mně. Zajmout tě Spytihněv, bude vše ztraceno.“ Vratislav se zamyslel. A pak si ztěžka povzdychl. „Máš pravdu, matko. Do Bílé tvrze, kde se Guta skryla, vyšlu Marka.“ 100
Ukázka elektronické knihy