Hana Whitton • Vratislav
Tobiáš se vyhrabal na nohy. Třásl se dosud po celém těle, takže se musel přidržet židle, aby se znovu neskácel k zemi. Tentokrát se však bál o sebe. Určitě si přišli pro mě, blesklo mu hlavou. I mě jistojistě čeká Lambrechtův osud. Prokop dlouho nic neříkal, jen si ho měřil pohrdlivým pohledem. „Povýšils na purkrabího, Tobiáši. Mně bylo naznačeno, a to způsobem značně nevybíravým, že nastal nejvyšší čas, abych se odebral na odpočinek.“ Prokop s těmi slovy hodil na odřenou desku stolu svazek klíčů od bran hradu, hlavní z insignií svého úřadu. „Odešel bych tak jako tak po tom, co se tu stalo,“ dodal. „Uzurpátorovi sloužit nebudu!“ Otočil se, a aniž by roztřesenému Tobiášovi věnoval jediný pohled, zamířil ke dveřím. Nechal je otevřené, nepráskl jimi za sebou, protože mu za to tenhle renegát Tobiáš nestál. Vratislav nervózně přešlápl a zahleděl se opět na uherského krále Ondřeje, sedícího na trůně. Nesestoupil k němu, ani ho nevyzval, aby se posadil do jednoho z křesel stojících opodál. Jitka, která přednedávnem našla u uherského dvora azyl, byla jediná, koho sem, do královské audienční síně, přizvali. Ondřej chtěl tuhle citlivou záležitost projednat beze svědků a Vratislav to jenom uvítal. Na Jitce bylo patrné, že by se k synovi nejraději rozběhla a objala ho, věděla však, že by tak porušila dvorský protokol, který se její královský hostitel zřejmě rozhodl dodržovat. Vratislav se nyní zahleděl Ondřejovi zpříma do očí. Neměl ve zvyku doprošovat se, ale nyní nebylo zbytí. O Gutě neměl dosud žádné zprávy, ale možná už porodila. Musí ji 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270094