Ce sta kole m světa v 80 v lacích
báječným tonkocu rámenem – jeho oblíbeným jídlem –, a tak navrhl, abychom se tam cestou do Nagasaki stavili, a skutečně ani ne za hodinu jsme z Hirošimy dojeli na tamní nádraží. Urazili jsme dvě stě sedmdesát kilometrů jenom kvůli misce polévky s vývarem z vepřových kostí a nudlemi. V největší dopravní špičce u nás mi stejnou dobu zabere dostat se metrem z London Bridge na Bayswater. A zajížďka se vyplatila. S plnými břichy a lahodnou vzpomínkou na patře jsme poněkud přiospale nasedli na Kamome Limited Express číslo 885 do Nagasaki a klimbali, zatímco vlak těsně míjel zpěněné okraje Ariackého moře. Už celý týden jsem pročítala novinové výstřižky, pak pátrala v hirošimském muzeu, zírala na snímky jaderného útoku i na okamžiky hrůzy, které následovaly. A přesto jsem pořád nedokázala pochopit, jak někdo mohl přežít ne jednu, ale hned dvě atomové bomby. Bylo to přece tak nepravděpodobné. Teď jsem seděla naproti elegantně stárnoucí, sedmašedesátileté Cutomuově dceři Tošiko Jamasaki. Měla na nose hranaté brýle a na ústech jí hrál růžový úsměv ladící s barvou líček. I když už otec nebyl naživu, předávala jeho příběh dál a já ji potřebovala vyslechnout, abych si udělala kompletní obrázek. Na nagasackém nádraží pod námi duněly přijíždějící a odjíždějící vlaky. Za úsvitu sem dorazily tisíce účastníků druhého pietního aktu, takže opozdilci viděli už jen šošolky hlav a moře rozhořčených transparentů. Vedro provázené celkově napjatým ovzduším nás přesvědčilo, že bude lepší sejít se v klidu klimatizované nádražní kavárny. Skutečnost, že sedíme přesně v místech, kam tehdy její otec dorazil z Hirošimy, dodávala setkání na naléhavosti. „Když jsem byla malá, o válce ani o atomových bombách jsem nic netušila,“ spustila Tošiko. „Takové věci nás ve škole neučili. Věděla jsem jen to, že ty bomby dopadly na Hirošimu a Nagasaki. Otec se mi se vším svěřil až o mnoho let později.“ Cutomu Jamaguči pracoval jako inženýr v loděnicích firmy Mitsubishi, na tři měsíce byl z Nagasaki povolán do Hirošimy a domů se měl vrátit sedmého srpna. To ráno, kdy došlo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269656
Bom by a ši n k a nse n y
k prvnímu atomovému útoku, odešel z ubytovny spolu se dvěma kolegy, avšak cestou do práce zjistil, že si v pokoji něco zapomněl. Vracel se pro tu věc zkratkou přes batátové pole, všude kolem byl klid a mír, nikde nikdo, jen opodál postávala jakási dáma se slunečníkem. Vtom po nebi přeletěl bombardér, Cutomu i ta žena k němu zvedli hlavy a uviděli, jak se z oblohy pomalu snášejí dva bílé padáky. Pak z nich ve zlatavém záblesku vystřelila ohnivá koule. Co se dělo těsně poté, si už nevybavoval, protože rázová vlna ho odmrštila do příkopu a odtud se doplazil pod strom, zatímco z nebe sršel černý déšť. Tošiko se pousmála. „Místo aby zamířil domů, šel do práce. Byl velmi svědomitý – firma pro něj byla na prvním místě! Vyhledal kolegy a pak se ve třech snažili dostat zpátky k ubytovně. Hirošimou protéká pět řek, ale všechny mosty se zřítily, takže se tam přeplavili v loďce.“ Druhý den v sedm hodin ráno se trojice vydala na dlouhou cestu k nádraží Koi. Prý se odtud v poledne vypravuje vlak do Nagasaki a další nepojede dřív než za měsíc. Kvůli spáleným mostům musel Cutomu využívat zuhelnatělá lidská těla jako vory, na nichž zdolával místní toky. „Normálně trvala cesta na nádraží hodinu, ale jim to trvalo pětkrát déle, a když se tam dovlekli, stál tam už příšerný dav, protože všichni, co přežili, slyšeli o posledním vlaku a chtěli se do něj mermomocí dostat. Otci se to podařilo a posadil se u okénka, odkud viděl na rozbité vodovodní potrubí, z něhož crčela voda. Měl ukrutnou žízeň, ale kdyby vstal a šel se napít, už by se zpátky nevmáčkl.“ Jeho dcera si usrkla kávy a utřela si orosené čelo. „Měl vysokou horečku, těžce poraněnou ruku a nakrátko omdlel. Průvodčí ho i přes popáleniny poznal a nabídl mu rýžové kuličky onigiri. Vždycky mi přišlo krásné, že i v takové situaci se najde tak velkorysý člověk. Otec cestoval skoro čtyřiadvacet hodin a domů dorazil druhý den v poledne, přesně na tuhle stanici.“ Potom mě gestem vybídla, abych se s ní prošla kolem místního Seattle’s Best Coffee Shopu až k nástupištím. „Když přijel, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269656
Ce sta kole m světa v 80 v lacích
spěchal rovnou na kliniku, která byla po cestě k dědečkovu domu. Doktor byl rodinný přítel. Odstranil otci odumřelou kůži a vyčistil obnažené svalstvo. Obvázal ho bílými obinadly od hlavy až k patě, a když se babička vrátila z protileteckého krytu, našla ho, jak sedí u buddhistického oltáříčku a modlí se. Slyšela spolu se zbytkem rodiny o novém typu bomby, která dopadla na Hirošimu, i o tom, co způsobila – všichni se proto domnívali, že zahynul. Dokonce už přemýšleli o tom, že se tam vydají pro jeho ostatky. Babička se mého otce zeptala: ‚Máš nohy?‘ Japonci totiž věří, že duchové nemají nohy. Další den zašel otec do loděnic, aby nadřízenému vylíčil, co se stalo. Nikdo z kolegů ho nepoznal a šéf mu odmítl uvěřit. ‚Ty ses zbláznil! Jedna bomba přece nemůže zničit celé město!‘ namítal. A přesně v ten moment, v 11.02, spatřil otec druhý záblesk světla a pelášil se schovat pod stůl. Obvazy smetla další vlna a všechny rány mu pokryl prach. Zase musel utíkat – vyběhl z budovy a hnal se na kopec za továrnou. Z vrcholku uviděl, jak se nad čtvrtí Urakami rozpíná hřibovitý mrak. A ten mrak hořel.“ Cutomu Jamaguči se dlouho zdráhal o přežití dvojího jaderného útoku hovořit na veřejnosti, aby ochránil rodinu před nesmyslným odsuzováním, a jeho blízcí zase nechtěli, aby se stal mírovým aktivistou. Obávali se, že kdyby Američané zjistili, že dvakrát vyvázl a od pohledu vypadá zdravě, začali by do světa troubit, že nukleární zbraně zase nejsou tak zrůdné. Tošičin otec nicméně přestal slyšet na levé ucho, musel si dát vyoperovat žlučník a měl trvale sníženou hladinu bílých krvinek. Léto co léto mu vypadaly vlasy a staré rány se zanítily. Několik roků před smrtí se při jedné z nemnoha návštěv hirošimského Parku míru setkal s párem amerických turistů z Havaje, kteří se dozvěděli, že oba výbuchy přežil, a jménem svých krajanů se mu omluvili. Po tomto zážitku se rozhodl celý příběh zveřejnit a zbytek svých dní strávil tím, že pořádal přednášky, besedoval se školáky, dokonce si v devadesáti poprvé zažádal o pas, protože měl v plánu vydat se do newyorského sídla OSN a vyzvat členské státy k zákazu jaderného zbrojení. 100
Ukázka elektronické knihy