Až jednoho krásného dne – opravdu krásného! – si mě zavolali do kanceláře a tam mi k mému překvapení oznámili, že mě přijímá vojenská nemocnice na Smíchově, Garnisonsspital č. 11. v Albrechtských kasárnách, dnešních Štefánikových. Hned nazítří jsem vyrazil přes České Budějovice do Prahy. Rozhodl jsem se ale, že v Budějovicích omylem skočím do špatného vlaku, dostanu se do Plzně, tam teprve to zjistím a zamířím do Prahy – samozřejmě přes Rokycany, kde vystoupím a uvidím maminku, osobu, která měla na celý můj život a mou povahu takový vliv. Teď jsem už věděl, že jestliže je nutno proti něčemu bojovat, proti něčemu použít násilí, pak je to proti boji, proti násilí, proti každému zlu. Že válka je strašlivá a naprosto nesmyslná a že láska k bližnímu, kterou hlásal Kristus, je nejenom přední povinností každého člověka, ale také jeho nejvyšším štěstím, posláním, naplněním života. Tato doba měla pro mě význam nesmírný a všechny hrůzy, bolesti i radosti, které tehdy provázely můj život, udaly mu později směr. Kdybych nebyl tak důkladně poznal, co je to lidská bída a bezmocnost, snad bych se ani nebyl vrhl později na dráhu léčitelskou. První nadávky se snesly na mou hlavu na plzeňském nádraží, ale vysvětlil jsem vojenským hlídkám, že mě do toho vlaku posadil nějaký hloupý konduktér v Budějovicích: cožpak já můžu za jeho hloupost? Strčili mě do osobního vlaku, který jel do Prahy, a nařídili průvodčímu, že můžu z vagonu až v Praze. Ale kdepak by si na mě přišli! V Rokycanech jsem vesele vyskočil a padl jsem hned do rukou dvou statečných rakouských vojínů, kteří prožívali celou válku na tomhle nádraží, kde hrozilo nebezpečí jenom tomu, kdo by úmyslně vlezl pod lokomotivu. Byli to dva místní bohatí synkové. Jejich vlastenectví jim bránilo bojovat za Rakousko na frontě,
96
Pameti prirodniho blok v4.indd 96
30.10.19 11:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269653