Až jednoho krásného dne – opravdu krásného! – si mě zavolali do kanceláře a tam mi k mému překvapení oznámili, že mě přijímá vojenská nemocnice na Smíchově, Garnisonsspital č. 11. v Albrechtských kasárnách, dnešních Štefánikových. Hned nazítří jsem vyrazil přes České Budějovice do Prahy. Rozhodl jsem se ale, že v Budějovicích omylem skočím do špatného vlaku, dostanu se do Plzně, tam teprve to zjistím a zamířím do Prahy – samozřejmě přes Rokycany, kde vystoupím a uvidím maminku, osobu, která měla na celý můj život a mou povahu takový vliv. Teď jsem už věděl, že jestliže je nutno proti něčemu bojovat, proti něčemu použít násilí, pak je to proti boji, proti násilí, proti každému zlu. Že válka je strašlivá a naprosto nesmyslná a že láska k bližnímu, kterou hlásal Kristus, je nejenom přední povinností každého člověka, ale také jeho nejvyšším štěstím, posláním, naplněním života. Tato doba měla pro mě význam nesmírný a všechny hrůzy, bolesti i radosti, které tehdy provázely můj život, udaly mu později směr. Kdybych nebyl tak důkladně poznal, co je to lidská bída a bezmocnost, snad bych se ani nebyl vrhl později na dráhu léčitelskou. První nadávky se snesly na mou hlavu na plzeňském nádraží, ale vysvětlil jsem vojenským hlídkám, že mě do toho vlaku posadil nějaký hloupý konduktér v Budějovicích: cožpak já můžu za jeho hloupost? Strčili mě do osobního vlaku, který jel do Prahy, a nařídili průvodčímu, že můžu z vagonu až v Praze. Ale kdepak by si na mě přišli! V Rokycanech jsem vesele vyskočil a padl jsem hned do rukou dvou statečných rakouských vojínů, kteří prožívali celou válku na tomhle nádraží, kde hrozilo nebezpečí jenom tomu, kdo by úmyslně vlezl pod lokomotivu. Byli to dva místní bohatí synkové. Jejich vlastenectví jim bránilo bojovat za Rakousko na frontě,
96
Pameti prirodniho blok v4.indd 96
30.10.19 11:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269653
ale na mě byli velice přísní. Chtěli mě dát zavřít, ale nakonec si dali říct a nařídili, že musím nejbližším vlakem do Prahy. Když už jsem jednou u maminky byl, pozdržel jsem se celých čtyřiadvacet hodin. To bylo doma radosti! Mamince jsem, to se rozumí, pravidelně psal, ale co je to proti tomu, když matka může svého syna vlastníma rukama obejmout! Byl jsem tak šťastný z tohoto shledání, že když jsem nazítří přijel do Prahy a nějaký frajtr mi chtěl takříkajíc dělat nohy, že přijíždím pozdě, strčil jsem mu do dlaně zlatku a vyzval ho, aby nemluvil a raději mě zavedl k mé posteli. Zlatka, to bylo jako dnes padesátka. Ten člověk ani nemrkl a skutečně mě zavedl k posteli, která se pak na dlouhou dobu, mým domovem. Ne proto, že bych tak dlouho stonal, ale protože jsem teď už uměl využít svých simulantských zkušeností a pevně jsem se rozhodl, že na frontu už nepůjdu, že celou válku nějak prošvindluju. Přednostou chirurgického oddělení této nemocnice byl MUDr. Chrdlín, který si mě nějak oblíbil, snad proto, že měl rád vojáky, kterým se protivila nečistota. I mezi pacienty jsem byl oblíben, přihlásil jsem se totiž za jídlonoše a dovedl jsem vyždímat v kuchyni pro každého trochu větší porci. Tu a tam jsem něco ukradl, něco mi nosili z Letné moji zaměstnavatelé, takže jsem měl brzo tolik jídla, že jsem to ani sám sníst nemohl. Zkrátka, jméno Mikolášek tu mělo dobrý zvuk. Mimoto jsem kráčel ve šlépějích onoho dobrého Vídeňáka z Nitry, a jakmile jsem poznal, že můžu některému vojákovi důvěřovat, poradil jsem mu, jak dostat horečku a jak si ji udržet i jak si udržovat zranění, zkrátka z nemocnice stala se brzo ulejvárna. Nikdy jsem však necítil soucit s císařem pánem, že ho připravuji o tolik obránců hroutící se vlasti.
97
Pameti prirodniho blok v4.indd 97
30.10.19 11:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269653
Když se mé zranění nechtělo stále hojit, povídá mi jednoho dne doktor Chrdlín: „Milej zlatej, nakonec bychom byli oba dva zavřeni, zkuste to zase na chvilku pro změnu s kolegou Jeřábkem na interně.“ Zlatá duše, ten doktor! Hned jak jsem zjistil, že největší vášní jeho života jsou květiny, věděl jsem, že má srdce předobré. A dodnes, když jdu po Letné bývalou Belcrediho třídou, stále vidím na domě proti hodinám tabulku s jeho jménem, i když on už tam dávno není, a jsem dojat. Na internu jsem si vzal přípravek doporučený rakouským přítelem, takže nazítří se objevila znovu horečka. Šéf interního oddělení MUDr. Jeřábek jen kroutil hlavou. Byl to taky člověk ze zlata. Hned jeho první slova při prohlídce byla: „Po kom máte ty modré oči? Po tatínkovi, nebo po mamince?“ Rázem jsem poznal, že jsem mezi samými dobrými lidmi. Předepsal mi dietu a ptal se, chci-li denně víno. Odmítl jsem, což na něho zřejmě zapůsobilo dobrým dojmem. V nemocnici leželi skoro samí ulejváci, ale čas od času přišla náhlá kontrola a tu pak někteří putovali do jiných nemocnic nebo rovnou na frontu. Nebál jsem se ale, že by mi hrozil podobný osud. Na interně se opakovalo přesně totéž co na chirurgii. Prst se vyléčil, ale stále se mi vracely horečky, hlavně díky silným doutníkům namáčeným v octě. I ostatní pacienti se tu počali se svými nemocemi roztahovat. Dnes člověk sotva uvěří, že jsem se takovým způsobem v nemocnici udržel skoro celé dva roky. Nebyly to ovšem jenom moje přípravky, ale především ochota lékařů, Jeřábka a Chrdlína. Také samozřejmě působil vliv mých zaměstnavatelů, tedy jejich příbuzného, generála Simona, a konečně i vliv mé nečekané příznivkyně, hraběnky Coudenhoveové.
98
Pameti prirodniho blok v4.indd 98
Ukázka elektronické knihy
30.10.19 11:23