Péct, milovat a žít (Ukázka, strana 99)

5

Pepa Maršálek_P, m a ž SAZBA.indd 96

02.09.19 8:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269652

y v o d Šmí

S

talo se přesně to, co každý miluje. 1. září 1997 měl náš vesnický autobus zpoždění. První školní den znamenal, že si všichni ku­ povali jízdenky, řidič nabral zpoždění, já jsem vypadl z autobusu v Hranicích u Slávie a pelášil se všemi ostatními středoškoláky, kteří spěchali do škol a učilišť. Přes celé město. Bylo sychravo. Samozřej­ mě že jsem dorazil pozdě a samozřejmě že jsem neměl ani tušení, kam se vydat. Na vrátnici seděla nějaká dívka, která měla zrovna službu. „Jsem první ročník, nevíš, kde mám třídu?“ – „Se podívej na nástěnku, tam jsou seznamy!“ odvětila mile. Po chvíli, která trvala sto let, jsem zjistil, že pat­ řím do 1. A. „Kde je první á?“ „Nevím, vedle na nástěnce je mapa,“ odpově­ děla ochotně. Asi to všichni známe, jaké to je hledat v mapě, zejména pak v novém a neznámém prostředí. Totální guláš. Takže jsem to vzal od pod­ lahy. Školní rozhlas začal vysílat projev ministra školství a v celém příze­ mí bylo snad všechno kromě 1. A, samozřejmě.

Vyletěl jsem do prvního patra. Projev v rozhlase vystřídal ředitel školy.

Na chodbě se pomalou chůzí posouval prošedivělý pán v dlouhém bílém plášti. „A jéje,“ řekl jsem si. Už to začíná. „Pane profesore, prosím vás ne­ víte, kde je tady 1. A?“ Vypadlo to ze mě nahlas, v totální zoufalosti. Pán se

Šmído

vy

97

Pepa Maršálek_P, m a ž SAZBA.indd 97

02.09.19 8:46 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269652

na mě přes brylky podíval a řekl: „No tady! Přímo tady!“ Stál jsem u dve­ ří třídy. Pan učitel Řehula, tak se jmenoval, měl velký nos a zapadlé vlídné oči. Tvář vyprávěla, kolik toho v životě zažil. „Jdete pozdě,“ řekl. To vím, pomyslel jsem si. Nepomohlo mi to.

Zaklepal jsem a vkročil. Rozhlas pořád vysílal poselství ředitele studen­ tům. Ve třídě s okny do dvora sedělo 24 párů očí, a všechny se upřeně dí­ valy na mě. Nádech. Chtěl jsem nějak vykoktat omluvu. „Paní profesorko, prosím Vás já se oml...“ Můj trapný monolog byl přerušen jejím prstem na rtech a pokynutím směrem k rozhlasu. Ukázala, abych si sedl. Měla na sobě tmavě fialový kostýmek a lodičky. Zbyla na mě první lavice u dveří.

Jak jinak. Rozhlas dohrál, absolutně jsem neměl tušení, o čem to bylo. Paní učitelka Marie Vávrová vstala od katedry, vydala se směrem ke mně s tím, že jsem jí chtěl asi něco říct. Vysvětlil jsem jí svůj pozdní příchod, načež se mě zastala, že na dojíždějící drží, že to nemají jednoduché, že musí če­ lit rozmarům počasí a tak.

Nastalo vzájemné představování. O paní učitelce jsme se dozvěděli, že už je na gymnáziu mnoho let a že je rusofilka. A že nás jako třídní bude vy­ učovat jazyk český. Podívala se z okna a pravila, že i dnes je tam vlastně úpl­ ný fialový hnus. Na řadě byli mí noví spolužáci a spolužačky v poměru 8 : 16.

Začalo se před katedrou u okna a hadem ve tvaru „s“ se došlo až ke mně.

K mé hrůze se skoro všichni znali už ze základních škol. A jéje. To nebude lehký. Musím vytáhnout nějaké eso, řekl jsem si. Nenapadlo mě nic jiného, než že se znám a píšu si s Helenou Růžičkovou. Za mnou seděla Katka a Pe­ tra. Důležitě se na sebe podívaly. Nevěřily a bylo to na nich vidět. Zachrá­ nila mě paní učitelka. „V lednu máte povinný lyžařský výcvik.“ Pane Bože!

Co budu dělat já? řekl jsem si pro sebe. Ještě si vzpomínám, že ve třeťáku se zase mělo jet na nějaký sportovně turistický týden, jehož součástí byly ka­ jaky a kánoe, tolik potřebné discipliny studentů gymnázia v Česku. Zbyt­ ku dne ve škole jsem nevěnoval pozornost. V hlavě jsem měl půlmaratony,

Šmído

vy

98

Pepa Maršálek_P, m a ž SAZBA.indd 98

Ukázka elektronické knihy

02.09.19 8:46