Šachista je ryzí stroj (což bychom neměli ovšem nikdy ani na okamžik předpokládat) a že své operace provádí bez jakéhokoli bezprostředního lidského angažmá. Aritmetické či algebraické výpočty jsou ze samé své podstaty neměnné a pevně dané. Jestliže zadáme jistá data, nevyhnutelně dojdeme k jistým výsledkům. Tyto výsledky nezávisejí a nejsou ovlivněny ničím jiným než původně zadanými daty. A řešení problému probíhá – nebo by mělo probíhat – až do konce postupným sledem neomylných kroků, jež nepodléhají žádným změnám a jež nelze žádným způsobem modifikovat. Za tohoto předpokladu nám nedělá vůbec potíže představit si možnost takového přístroje, který by po spuštění se zadanými vstupními daty řešeného problému pokračoval postupně po jednotlivých krocích neochvějně vpřed k žádanému výsledku, jelikož tyto kroky, ať jakkoli složité, si nikdy nelze představit jinak než jako konečné a pevně dané. Ale případ Šachisty je naprosto jiný. U něho nelze najít žádný předem pevně daný postup. V šachu žádný tah nenásleduje po žádném jiném zcela nevyhnutelně. Z žádného postavení figurek v jedné části hry nelze předpovědět jejich postavení v jiné části hry. Srovnejme první tah v šachové hře s daty algebraické úlohy a okamžitě uvidíme ten ohromný rozdíl. V druhém případě – v případě dat – nevyhnutelně vyplývá na základě zadání další postup při řešení úlohy. Výsledek ovlivňují pouze data. Musí to být takto, a nemůže to být jinak. Ale z prvního tahu v šachové hře žádný zvláštní druhý tah nezbytně nevyplývá. V algebraické úloze, která postupuje k řešení, zůstává naprosto nedotčena jistota matematických operací. Druhý krok přirozeně vyplývá ze zadání a stejně tak třetí krok vyplývá z druhého, čtvrtý ze třetího, pátý ze čtvrtého a tak dál – a v žádném případě jinak – až do konce. Naproti tomu postup šachové hry spočívá v nejistotě každého následujícího kroku. Jakmile je provedeno několik tahů, žádný další postup není jistý. Různí diváci by doporučovali pokračovat různými tahy. Vše už potom závisí na rozličných
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269578
úsudcích hráčů. Dokonce i kdybychom měli jistotu (kterou bychom mít neměli), že tahy automatického Šachisty jsou samy o sobě pevně dané, nezbytně by muselo dojít k jejich přerušení a zmatení vzhledem ke svobodné vůli jeho protivníka. Neexistuje tedy žádná analogie mezi postupy Šachisty a operacemi počítacího stroje pana Babbage, a pokud se rozhodneme nazývat první automat ryzím strojem, musíme být připraveni připustit, že je to ten nejnádhernější lidský vynález, s nímž nic nesnese srovnání. Avšak jeho původní projektant, baron Kempelen, ho bez rozpaků označil za „velice obyčejný stroj – maličkost, jejíž působivost a nádhera pocházejí pouze z odvážného návrhu a šťastného výběru metod, použitých při uvádění iluze do života“. U tohoto bodu je však třeba se pozdržet. Je téměř jisté, že operace automatu jsou řízeny rozumem, a ničím jiným. Tento případ je opravdu náchylný a priori k matematické interpretaci. Jedinou otázkou tak zůstává způsob, jakým dochází k ovlivnění lidským faktorem. Než se pustíme do této otázky, bude dobré podat zde stručnou historii a popis Šachisty pro ty naše čtenáře, kteří neměli nikdy příležitost stát se svědky exhibice pana Maelzela.
Automatického Šachistu vynalezl v roce 1769 baron Kempelen, šlechtic z maďarského Prešpurku, který se posléze robota zbavil a spolu s tajemstvím jeho
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269578
konstrukce jej přenechal současnému majiteli.* Brzy po svém dohotovení byl vystavován v Prešpurku, Paříži, Vídni a dalších evropských velkoměstech. V letech 1783 a 1784 jej pan Maelzel přivezl do Londýna. Později navštívil nejdůležitější města Spojených států. Kdekoli se objevil, vzbuzoval největší zvědavost Šachistův vzhled, a došlo k nesčetným pokusům dostat se na kloub záhadě jeho myšlenkového pochodu, které podnikali lidé z nejrůznějších vrstev. Rytina na předchozí stránce zachycuje přijatelným způsobem podobu Šachistovy postavy, jak ji mohli před několika týdny spatřit obyvatelé Richmondu. Pravá paže by však měla větší částí spočívat na bedně, na níž by se měla objevit šachovnice, a polštář by neměl být vidět, když je v ruce dýmka. Od doby, kdy se stal automat majetkem Maelzelovým, došlo k několika nepodstatným změnám na kostýmu hráče – původně například neměl na pokrývce hlavy chochol. V době, na niž je sjednána exhibice, se rozhrne opona nebo se rozletí křídlové dveře a přístroj předjede do vzdálenosti asi dvanácti stop před první řadu obecenstva, mezi níž a strojem natáhnou lano. Postava připomíná vzhledem Turka a se zkříženýma nohama sedí u obrovské bedny, vyrobené zřejmě z javorového dřeva, která slouží jako stůl. Na požádání vystavovatel přejede s přístrojem do jakékoli části místnosti, přičemž se snaží, aby nakonec zůstal na některém z předem dohodnutých míst, případně se ale přesunuje z místa na místo i v průběhu hry. Spodek bedny je díky mosazným rejdovacím kolečkům, na nichž se celý stroj pohybuje, viditelně vyzdvižen nad úroveň podlahy a divákům se tak naskýtá zřetelný pohled na prostor pod automatem. Židle, na níž postava sedí, je pevně spojena s bednou. Na její desce je položena šachovnice, která rovněž tvoří s bednou nedílný celek. * To bylo napsáno v roce 1835, kdy nedávno zesnulý pan Maelzel vystavoval Šachistu po Spojených státech. Domníváme se, že nyní (1855) je automat v majetku prof. MUDr. J. K. Mitchella z Filadelfie. – Pozn. vydavatele.
98 Ukázka elektronické knihy