mýšlíme, jak cestu k Zemi zorganizovat. Musíme přece na něco přijít. O něco se pokusit. Lidská rasa se liší od ostatních živočichů především tím, že vždycky dokázala intuicí, rozumem a cílevědomostí dosáhnout svého. Proč by to nemělo jít i teď?“ „Takže jste nám dal jen falešnou naději, když jste o Zemi hovořil?“ „Nevím,“ odpověděl upřímně. „Jenom jsme o téhle variantě měli uvažovat dřív. Mars je oproti Zemi poloviční, ale den je tam podobně dlouhý jako u nás, jen o půlhodinku kratší. Rok je tam ovšem o dost kratší než na Marsu, náš Marsovský činí 1,88 toho na Zemi. Země má atmosféru, střídají se na ní roční období, ale jsou o polovinu kratší než u nás. Země je blíže slunci a dopadá na ni více slunečních paprsků, ale má docela odolný ochranný štít tvořený mnoha látkami, především ozónem. Na Zemi je spousta tekuté vody, jsou tam řeky a potoky, velká moře se slanou vodou, díky odpařování vody tam cirkulují mraky a zavlažují souš, má…“ „Tak proč jsme Zemi už dávno nekolonizovali?“ přerušila ho. „Protože jsme ji chtěli nechat vlastnímu vývoji, protože jsme se chtěli poučit o naší historii, protože jsme chtěli zkoumat evoluci a protože tam od určité doby ozbrojené složky prováděly své vlastní přísně tajné výzkumy, do kterých jsme my, biologové, nebyli zapojeni, myslím my biologové nespolupracující v …“ „Jak dlouho se tam letí?“ „Necelý rok. Bohužel ale není čím.“ „Teď není čím,“ opravila ho. „Měli jsme to ovšem udělat už dávno.“ „Určitě měli, mne ale neviňte. Já jsem seděl v Tukatatto,“ připustil. „Lidské posádky tam létaly pravidelně a vědci pozorovali, jak se utváří…“ „Glene, promiňte, že vám skáču do řeči, ale co kdybychom se nějak ještě i teď pokusili na Zemi dostat?“ „Nemožné,“ vzdychl. „Myslím na to pořád. Vesmírná plavidla nemáme a nemáme ani pohonné…“ „Kdesi by měly být. Přece je lidé nezničili.“ „Domnívám se, že lidé na sklonku své existence zničili úplně všechno.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269396