z vlastních tkání a kůže. Normální znamenalo kovbojský, objevil tenhle typ v potrhaném westernovém komiksu. Kéž by mu ten sešitek nikdy do ruky nepřišel – byl mi cizí, vůbec nic pro mě neznamenal. Společně jsme Bornovi jako kamufláž zvolili roucho, aby si nemusel nechat narůst lidské nohy. Čím byl starší, tím víc je nesnášel, možná mu byly nepříjemné vzhledem k jeho architektuře, jeho fyzickému uspořádání. Chraň bůh, aby se musel po kamenité zemi pohybovat jinak než na tisíci řasinek!
Hlavní důsledek Bornových kousků byl, že mě rozhodily, přetrhly moje pouto s okolím a já ho jenom obtížně znovu navazovala. Měla jsem Borna přímou cestou odvléct zpátky do Balkonových útesů. Jenomže jsem si naopak řekla, že se nenechám odradit. Uviděla jsem před sebou průchozí dveře a bez přemýšlení zapadla dovnitř, do velké třípatrové budovy s podlamujícím se ocelovým skeletem a rozbitými okny. Jediné nezůstalo ušetřené. Možná tu někdy někdo zkoušel žít, ale po stranách rostl mech – přesně vzato spolmech, jak jsme mu říkali kvůli jeho původu. Dal se sníst, pokud člověk umíral hlady, a obvykle se vyskytoval na opuštěných místech. Uvnitř, v rozlehlé tovární hale: zkorodované zbytky strojů, dostatek prachu na to, aby zadusil deset takových jako já, louže tekuté rzi, soustava žebříků a schodišť táhnoucí se po boční zdi na střechu… a nic, co by stálo za sebrání. Potřebovali jsme něco, co by šlo spálit, vykrvit nebo proměnit. Jakmile se Borne ocitl uvnitř, neměl stání. Střelhbitě se přeskupil zpátky do jakéhosi upraveného „cestovního režimu“: scvrkl se zhruba na metr a půl a pro lepší stabilitu se dole rozšířil. Otvor navrchu se taky roztáhl a přibylo chapadel, která se ale zároveň
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269092
zkrátila a ztloustla – s výjimkou jednoho, které Borne pomalu vysunul jako periskop, aby se mohl lépe rozhlížet. Na koncích se jim vynořily oči a jako hlídkový oddíl si rozebraly všechny směry. Tomuhle režimu Borne říkal „hustě navrstvený“. „Co zase děláš?“ zeptala jsem se. „Doprovázím tě na průzkumech?“ „Sice jsme pod střechou, ale to ještě neznamená, že můžeš zas být Borne. Když nejsme v Balkonových útesech, tak musíš pořád být za člověka.“ Než jsme vyrazili, zopakovala jsem mu to kdoví kolikrát. Všechna jeho oční chapadla se mi vyhýbala, ale neměla jsem pocit, že by se styděl nebo že by měl starosti. Spíš se soustředil na něco jiného. „Ano, Rachel. Máš pravdu. Jenže už jdou. Brzo je tady máme a nechceš, aby tě zastihli nepřipravenou. Myslím. Nechceš, ne?“ Brzo je tady máme. Ta věta mi okamžitě nahnala strach. Nejen ona: taky pleskání běžících nohou. Mnoha běžících nohou. Kdepak brzo, každou chvíli – pleskání znělo rychle a zblízka, jenže jsem nepoznávala odkud. Jenom jsem věděla, že někdo nebo něco už jde. Utíkat šlo jen nahoru. Tak jsem s Bornem vystartovala – po žebřících a schodech na střechu, změnil se při tom zase v ještěrku, aby mohl pádit rychleji. Já a moje monstrózní ještěrka. Společný úprk po schodech na střechu.
CO SE STALO NA STŘEŠE Nejdřív jsme nezvané hosty neviděli, protože se přihrnuli pod zemí. Kvůli tomu jsem taky nepoznala, odkud se vlastně blíží,
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269092
uvnitř továrny se zvuk tříštil. Ale zanedlouho už jsem se mohla na podlahu haly podívat z naší vyvýšené pozice na střeše a mezi volnými latěmi jsem viděla, s kým máme tu čest: zase to byly napůl přeměněné děti s jedem v těle, takové, jaké mě napadly. Proudily ze stoky. Exploze barev a textur a široká škála končetin. Někteří příchozí měli světélkující krunýře. Někteří pavučinově jemná křídla. Některým ze zrasovaných úst čouhaly tesáky, které se podobaly spíš sekáčkům. Někteří byli měkcí, odhalení, růžoví, jiní zatvrzelí, s přilbami. Karnevalový průvod zabijáků. Z Wickova pohledu by někteří spadali mezi „metamorfy“ a jiní mezi „zbastlence“. Borne po mém boku zasykl úplně jako já. Zřejmě na ně dokázal zaostřit i bez triedru. Byl teď pichlavý, drsný. Slabě ke mně zavanulo aroma vyhořelé sirky/obilného lihu. „Další,“ šeptal. „A další. Hodně dalších. Taky takových.“ „Pšt,“ napomenula jsem ho. „Pšt.“ Ano, přibývalo jich a vypadali, že se jen tak bezcílně nepotulují, že jsou na hlídce. Měli oštěpy a pálky a nože a mačety a hrstku brokovnic, které mohly být nabité, ale spíš je podle způsobu držení používali jako kyje. Rozptýlili se po hale a něco hledali. Shora byli úplně mrňaví a ve mně se při tom pohledu uhnízdil strach. Chodidla, tlapy, kopyta a vysoké boty zanechávaly v prachu hotový tanec otisků a naše stopy nás neprozradily jenom díky tomu, že děti vytryskly jako požár, kterému všechno starší padlo za oběť, a při hledání je tudíž obklopovaly jenom doklady jejich vlastní existence. Na schodech na střechu žádné stopy zůstat nemohly. Bylo však nepopiratelné, že po nás děti jdou, že nás slyšely nebo nás pod zemí sledovaly. Nebyla jsem se na ně schopná dívat přímo, proto jsem se na okamžik soustředila na vzory vyšlapané v prachu. Nedbala jsem na třísky a dehtové kamínky zarývající se mi do dlaně. Chtěla jsem ležet tak nehybně a tiše, abych tu vlastně ani nebyla – aby
106 Ukázka elektronické knihy