98
Šmouha v oku
po vědomostech. To, co přečetl, si ihned zapamatoval, a měl pocit, že vše je až příliš jednoduché. Čím hůř viděl, tím byl nešťastnější. Zejména pro‑ tože se bál ztráty možnosti číst a učit se. Večer mu přišla maminka číst pohádku. Možná už byl na to velký, ale nevadilo mu to. Tatínek se ještě předtím ptal maminky, proč mu vůbec chce číst, když už všechno zná nazpaměť. To přeci ale vůbec nevadí. Důležitý byl fakt, že tyhle chvíle zbožňoval, protože mohl být s maminkou, kterou měl nade vše rád.
2. Otevřel oči a zjistil, že je nový den. Zpanikařil. Ze šmouh se staly skvrny. Přicházel o zrak. Skvrny nebyly uprostřed očí, ale spíše na pravé straně zorného pole. Pomalu rostly a již mu zakrývaly asi třetinu výhledu. Opakoval se scénář z minulých rán, kdy Tom běžel za maminkou do kuchyně, aby s pláčem sdělil, že ztrácí zrak. Maminka se ho ten‑ tokrát nesnažila přesvědčit, že je to nesmysl, protože při běhu za ní narazil do stolu. Sice spadl, ale nic se mu nestalo. Maminka pochopila, že to nehraje a opravdu má problémy vidět. Pomohla mu nasnídat se a dovedla ho zpět do postele. Zavolala tatínkovi do práce, aby přijel. Mezitím Tom ležel a díval se na police s hračkami, dokud ještě něco viděl. Měl je všechny rád. Dostal je od rodičů nebo k Vánocům. Auta, dinosaury nebo modely vesmírných raket. V rozhledu mu bránily ty černé skvrny. Rozčilovaly ho. Ani neviděl pořádně do maminčiny tváře. Slyšel, jak telefonuje tatínkovi a snaží se ho přesvědčit, že je to vážné. Bylo pondělí, měl by být ve škole, jenže před půl rokem musel pře‑ stat. Pořádně nechápal proč, ale aby nechodil do školy, si přál ředitel i spolužáci. Vzpomínal, jak zaslechl, co řekl rodičům: „Vím, jak jste to měli po nehodě těžké, a je úžasné, že je Tom mezi námi, ale…“ „Ale co?“ zeptal se naštvaně tatínek. „Děti z něho mají strach a Tom je na zcela jiné úrovni než oni,“ vysvětloval ředitel. Byl to starší muž bez vlasů a s brýlemi, jaké nosil John Lennon. Tom ho měl rád, vždy byl hodný, ale nyní na něj měl vztek. ZPĚT NA OBSAH Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269036
99
Šmouha v oku
„Za to ale přeci nemůže. Jde mu učení prostě lépe a rychleji než ostat‑ ním. Tak ho dejte do vyššího ročníku,“ apelovala na ředitele maminka. „Mohl bych ho dát o tři ročníky výš, a stejně by byl napřed. Jsou nějaká pravidla a on prostě věkově patří do čtvrté třídy, nikoliv do osmé. A není to pouze o učení, ale i o fyzických dovednostech. Je rychlý jak o pět let starší kluci a nikdo s ním nechce hrát žádné kolek‑ tivní hry, protože je takřka neomylný. Je mi to líto, ale do běžné školy nepatří. Ne v současné době. Dostávám stížnosti od rodičů ostatních dětí. Prostě na tohle není společnost ještě připravena.“ „Co tedy mámě dělat?“ ptal se tatínek. „Učit ho doma.“ Toma to velmi mrzelo a těžce nesl, že s ním ostatní děti nechtějí kamarádit. Copak byl takový zločin být chytrý? Čím dál víc se doma nudil a připadal si jako vyvrhel. Tatínek přijel a Tom slyšel, jak se za dveřmi pokoje baví s maminkou. „On opravdu skoro nevidí. Málem si zlomil ruku, když spadl na zem.“ „Jasně, on by si zlomil ruku,“ řekl posměšně tatínek a Toma to zabolelo. „No tak, přestaň takhle mluvit! Je to náš syn!“ vyčinila mu maminka. „Promiň, máš pravdu, já jen… Pořád se s tím nemůžu smířit.“ „To já taky ne, ale musíme něco udělat… jinak oslepne.“ „Koho zavoláme? Normálního doktora, nebo Havlíčka?“ „Asi Havlíčka.“ To jméno Tom znal. Byl to pán, který chodil v obleku a vůbec nepřipomínal doktora, ale rodiče mu vždy tvrdili, že je. Hodně mu pomohl po té nehodě, i když si nepamatoval přesně jak. Otevřely se dveře a dovnitř nakoukla maminka. „Zítra přijede pan Havlíček a pomůže ti.“ „Až zítra?“ „Ano, chtěli jsme, aby dorazil hned, ale má ještě jiné pacienty a může až zítra dopoledne.“ „Tak ať přijede sanitka!“ rozčílil se Tom. ZPĚT NA OBSAH Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269036
Šmouha v oku
100
„To bohužel nejde, nijak by ti nepomohla.“ „Já ale nerozumím proč?“ „Nepřemýšlej nad tím, Tome. Pan Havlíček je nejlepší, pomůže ti.“ Tom tomu věřil, ale bál se, že zítra už vidět nebude.
3. Někdy se zdají noci nekonečné. Jako by snad již nikdy nemělo vyjít slunce. Malý Tom otevřel oči a spatřil tmu. Hustou a neprostupnou. Žádný stín nebo záblesk světla. Pochopil, že přišel o zrak. Křičel. Dostal záchvat paniky, a tak jen volal maminku, která po chvilce opravdu přišla. „Všechno bude v pořádku, za chvilku dorazí pan Havlíček,“ říkala, ale on se bál. Strach ho ochromoval, protože měl pocit, že už ho nic nezachrání. „Maminko, maminko, já se bojím,“ naříkal Tom. „Kde je tatínek?“ „Já jsem tady,“ řekl důvěrně známý hlas. Maminka ho držela za ruku, ale tatínek patrně stál opodál. Toma to mrzelo. Pak zazněl domovní zvonek a tatínek šel otevřít. Slyšel pozdravy, kroky a za chvilku už přivedl tatínek pana Havlíčka až k němu. „Ahoj chlapče, tak já se na tebe podívám,“ řekl hlubokým hlasem pan Havlíček. Tom byl z toho nervózní, nevěděl, co se bude dít. „Ničeho se neboj, na chvilku usneš, ano?“ „Proč? Nechci usínat.“ Jenže usnul. Připadalo mu, že jen na pouhý okamžik. „Tome? Slyšíš mě?“ ptal se pan Havlíček. „Ano, slyším.“ „A vidíš?“ „Ne.“ Následovalo chvilku ticho, pak pan Havlíček smutně řekl: „To mě moc mrzí, Tome. Promluvím s tvými rodiči.“ ZPĚT NA OBSAH Ukázka elektronické knihy