Reinhart, Udet a… Ale co na tom záleží? Člověk, který ještě nebyl nad frontou a setká se tam s touhle bojovou smečkou, má asi tolik naděje na únik jako králík, kterýho honí několik dravců najednou!“ skončil Wilkinson. „Ty mi chceš zřejmě nahnat trochu strachu, viď?“ „Ale ne. Vysvětluju vám jenom, proč vám Biggles řekl, abyste přes frontu nelítali pod pět tisíc metrů. Pak totiž ještě budete mít možnost, abyste klouzavým letem unikli domů, kdybyste se s nimi setkali. To je vše… Tak – nazdar, snad se ještě někdy uvidíme…“ ■ „To je ale drzost,“ zuřil Biggles, když odjížděli zpátky na letiště. „Některý z těchhle Američanů jsou nejlepší chlapíci na světě. Pár z nich bylo dobrovolně tady na frontě u našich letek a u francouzský Lafayettovy smíšený letecký eskadry a taky u čápů. Teď si je odtamtud ale ty jejich štábní frajeři vytáhli a zařadili do americkejch leteckejch sil, protože znají svý řemeslo. Ale dají je na povel nějakýmu troubovi, kterej dokázal samostatně nalítat tak deset hodin někde v Texasu nebo jinde a tady dostal velení třeba jen proto, že jeho sestra hraje ve filmu. A piloti starý mazáci musí poslechnout a letět tam, kam je ty hlupáci vedou. Sakra, už toho mám dost! Slyšel jsi před chvílí toho nádivu? Bude se tam třepotat nad frontou v patnácti stech metrech jenom proto, aby ukázal, že o tom ví víc než my. Takže jestli se nestane zázrak, bude zejtra večer touhle dobou někde ve Flandrech rejt nosem do vlčích máků. Ani jeden z jeho letců se nevrátí – vzpomeň si na mě!“ skončil Biggles svou rozhořčenou řeč. „Fakt je, že nemůžeme dovolit, aby se do toho pustili,“ ozval se Wilkinson. „Ale co můžeme dělat?“ „To bych taky rád věděl.“ „Zkusíme starej osvědčenej trik,“ zamyslel se Biggles. „Ať ze sebe nevědomky dělají vnadidlo, který přivábí Prušáky dolů. A tvoje esépětka a naše velbloudy pak udeří společně tam, kde se Richthofenův cirkus ukáže… Kolik letounů můžeš vzít nahoru?“ „Osm nebo devět.“ „Dobrá… Zeptáš se velitele letky a potom mi ještě dneska večer zatelefonuješ. Já požádám majora Mullena o všechny velbloudy, který můžeme pustit do vzduchu. To trošku vyrovná naše síly;
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268947
budeme dost silný, abysme zaměstnali všecky letadla, který by na nás mohli Němci poslat. Uvidíme se nad lesem Mossyface v šest hodin. Co tomu říkáš?“ „Moc se mi to zamlouvá, Bigglesi. Myslím, že zejtra zažijeme něco moc zajímavýho,“ zívl Wilkinson na rozloučenou… ■
102
Ale tato ukázková „přehlídka“ sil byla nakonec poněkud větší, nežli Biggles původně předpokládal. Major Mullen rozhodl, že povede celou letku sám. Především proto, že si uvědomil nutnost nasadit najednou co nejvíce letadel a stejnou zbraní čelit nové německé hrozbě. A tak se stalo, že druhý den ráno Biggles vedl svůj roj za samotným velitelem letky Mullenem. Po jeho pravici letěl roj „A“, který vedl Mahoney, a po jeho levici roj „B“, v čele s MacLarenem, takže jich i s letadlem majora Mullena bylo deset. Major Sharp, který velel letce letounů S.E.5, následoval Mullenův příklad a Biggles se občas podíval nahoru a dozadu tam, kde řada deseti malinkých skvrnek ukazovala ve výši dalších dvou tisíc metrů nad nimi, kde hlídkují a čekají v pohotovosti letadla Wilkinsonových kamarádů. Kdepak jsou Američané? Biggles si už alespoň podesáté položil stejnou otázku. Dají na sebe zřejmě dlouho čekat. A kdepak je německý cirkus? Biggles se úplně zachvěl při myšlence na nadcházející mohutný souboj. Byl nádherný den, ani mráček neporušil jasnou letní oblohu. Biggles upíral oči většinou dolů – věděl, že letadla S.E.5 zabrání „obtěžování“ shora. Náhle upoutala jeho oči řada malinkých pohyblivých předmětů a Biggles se na ně v údivu zadíval. Potom zaklel: Hluboko pod nimi letěla přes zákopy řada spadů Američanů. „Ty blázni, ty nepolepšitelný šílenci,“ zavrčel Biggles jedovatě. Mezitím jeho velitel mírně změnil směr, aby Američany nenápadně sledoval. Kdepak jsou Němci? Biggles přidržel dlaň své natažené paže proti slunci, roztáhl prsty a pošilhával mezerami mezi nimi vpřed. Ale zářící slunce ho oslepovalo a bylo by mohlo skrýt stovky letadel. „Vsadil bych se, že už jsou tu taky,“ zabručel. „Nechají Američany letět tak dlouho, až se dostanou do pěkný kaše.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268947
Náhle Biggles zkoprněl ve svém sedadle – major rozhoupal křídla svého letounu – znamení! Biggles sledoval očima své natažené prsty a zatajil se mu dech. Šest lesklých letadel letělo skoro střemhlav za americkými spady. Byly to albatrosy. Biggles zdvihnutím ruky nad hlavu upozornil podle plánu své muže a potom posunul řídicí páku dopředu – s Batsonem a s Healym po boku uháněl dolů v úhlopříčce, aby zastoupil cestu nepřátelským letadlům. Věděl, že většina těch Němců je ještě někde nahoře, kde číhá na pravý okamžik, aby sletěla dolů. Jak dlouho tam budou čekat, než sletí, aby tak mohl i zbytek velbloudů a letadel S.E.5, dosud letících nahoře, vpadnout do téhle šarvátky? Ne dlouho, myslel si Biggles, jinak bychom jako první trojice měli plné ruce práce. Nemohl příliš spoléhat na to, že by mu napadení piloti amerických spadů přišli na pomoc. Letka spadů poklidně změnila směr letu a Biggles se pohrdavě ušklíbl, když si uvědomil, že ještě ani teď si Američané nevšimli bouře, která se nad nimi rozpoutávala. Vtom albatrosy zahájily palbu – teprve pak se spady prudce rozlétly jako hejno střevlí, když se náhle objeví štika. V okamžiku bylo po jejich seřazení, protože se rozprchly do všech směrů. Biggles zadržel dech, když z jednoho spadu vyrazily plameny a letoun padal k zemi jako kámen. Ale už byl mezi Němci – na mušce jeho kulometu se objevilo letadlo s červeným trupem; zuřivě stiskl spoušť kulometu a zanadával si na jakýsi poplašený spad, který by se s ním málem srazil. Pak se na něj přihnal čelním útokem zelený albatros, a když jej Biggles v odvetu napadl, byl tu hned jiný, který měl modře a bíle kostkovaný trup a vypálil spršku střel do jeho horního křídla. Zelené letadlo mezitím obrátilo, a proto strhl svého velblouda také do zatáčky, rovnou za ním; ale kostkované letadlo se opět pustilo za Bigglesem, takže musel vyrazit do prudké svíčky, aby unikl krupobití olova, kterým ho zasypal kostkovaný albatros. „Sakra!“ zaklel Biggles, když se ochranné sklo před ním roztříštilo na kousky, „teď jde do tuhýho. Kristepane, to je ale binec!“ A nemýlil se: dva letouny, spad a albatros, zakleslé do sebe, se řítily k zemi v ploché vývrtce; jakýsi velbloud, který letěl také v ošklivé vývrtce dolů, zavířil kolem něj a jiný albatros, celý zahalený v plamenech, se mihl kolem nosu jeho letadla… Kouřem omámený pilot z něho vypadl do prázdna.
Ukázka elektronické knihy
103