Page 1

„Jak rychle na ty anonymní tipy reagujete?“ „No to je asi ta nejlepší zpráva. Koukal jsem se a zítra máme volno. Můžeme k vám přijet.“ „Takže mi věříte? Myslíte si, že by místní masokombinát mohl dovážet nemocný kusy ze Švýcarska?“ „Ne.“ To mě překvapilo. Zeptal jsem se ho, jak to myslí. „Ne že by tu nebyl historický precedens,“ mluvil, jako by moji otázku ani nezaregistroval. „Ve Východním Německu byl třeba jistej Schalck-Golodkowski, který pašoval maso do Bavorska a prodával je jako západoněmecký. Jenomže tenhle pašerácký kousek mu povolili nejvyšší komunisti, Honecker a tak, co potřebovali valuty pro krachující ndr. Byl to podvod na úrovni státu. Ale tady? Váš ředitel masokombinátu by musel mít kontakty hodně vysoko. Je tam moc kontrol, všichni maj dneska stažený půlky.“ „Tak proč sem teda chcete přijet?“ „Protože i když nedovážej dobytek, tak to neznamená, že sem nemohli bse dostat. Můžou dovážet krmný směsi. Monogastrům, prasatům a tak, se do nich přidává masokostní moučka. V krmných směsích pro přežvýkavce by žádná být neměla, ale možná došlo ke kontaminaci v mísírně. Jestli dostávají ty směsi za Švýcarska, mohli sem tu nemoc zavlíct. Možná to vědí. Možná si něčeho všimli. Jestli jo, tak musej mít teď tak stažený půlky, že kdybys jim dal sníst uhlí, tak ti vykaděj diamant.“ „Co mám dělat já?“ „Nic. Seženeme si všechno na porážce sami. Leda že bys nám chtěl dát tip na nějaký konkrétní exemplář.“ „Nemůžete otestovat krmný směsi?“ „Tys mě neposlouchal? Ta nemoc je v mozku. Potřebujeme mozek. Myslíš, že má krmná směs mozek?“

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268806


Najednou jsem slyšel, že někdo volá. Rozloučil jsem se. Položil jsem sluchátko do vidlice. Z přízemí byl slyšet ostrý hlas Táborského. Seběhl jsem schody, minul pornoskříňky. Ode dveří jsem uviděl, že Milan stojí u auta a mává na mě. Pořád lilo, na předním skle auta lítaly stěrače. Běžel jsem. Tomášek seděl uvnitř, pak si sedl Táborský, nakonec já. Zabouchly se dveře. Auto se rozhoupalo po polní cestě vyskládané panely. „Kde jsi byl?“ volal na mě Táborský z přední sedačky. „Jen jsem vás hledal,“ pípl jsem. „Víš, jak jedeme pozdě? A ty si takhle zmizíš! To seš teda v pěknym maléru!“ Účastenství v tom moc nebylo. Spíš radost. Když se ke mně Táborský otočil, zdálo se mi, že cítím alkohol. Slivovici. „Pamatuješ na toho brigádníka, jak taky dělal na kutru?“ hulákal Táborský, zatímco auto vjelo na okresní silnici. Ta otázka směřovala k Tomáškovi, i když bylo jasné, že posluchačem tu mám být především já. Tomášek nic neříkal, snad se soustředil na řízení. Musel jsem mu nechat, že se snaží jet rychle. Táborský ho pobídl: „Jak se jenom jmenoval? Moucha? Mucha? Nějakej hmyz to byl.“ „Ten se už odstěhoval,“ procedil Tomášek skrz zuby. „Já se mu nedivim. Já bych se taky odstěhoval. Zapomněl do spojky přisypat sůl, dvě dávky se musely vyhazovat. Patka ho chtěl žalovat za ušlý zisk, ne? Kolik to vlastně bylo?“ Při posledních slovech se otočil ke mně a  s  úsměvem řekl: „Deset tisíc?“ Deset tisíc! Vymýšlel si. Nevěřil jsem mu. „Ještě že jsem nic nezkazil,“ hlesl jsem.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268806


„Nezkazil? Myslíš, že nechat kutr stát o půl hodiny přes pauzu znamená nic nezkazit?“ Deset tisíc by byl celý měsíc práce. Auto zastavilo u masokombinátu. Ani jsem nezabouchl dveře, hnal jsem se ke kutru. Byl jsem připravený na cokoliv, jen ne na to, co jsem uviděl. Kutr byl zapnutý a u něho nějaký muž. Právě vsypával do stroje novou porci ledu. Přes hukot motoru by mě neslyšel. Nemohl by mě slyšet. Doběhl jsem až k němu. Když mě uviděl, usmál se. Naklonil se blíž. „Všiml jsem si, že tu nikdo není, tak jsem to zapnul za tebe,“ křičel mi do ucha. Nevěřícně jsem se na něho díval. „Už tam všechno je. Všechno jsem udělal a odnosil první várku. Klidně si na chvilku sedni. Naber dech. Vždyť seš úplně uřícenej.“ A ťukl mě do ramene, jako bychom byli nejlepší kámoši. Co se týkalo mě, taky jsme nejlepší kámoši byli. Utíral jsem si pot z čela. On dosypal led a zavřel poklop. Potom se mi představil. Roith. Tiskl jsem mu ruku, popravdě, musel to být stisk plný lásky. Takhle jsem mu ji tiskl a netušil přitom, že mi tímhle okamžikem problémy teprve začaly. Až do čtyř jsem byl na kutru sám. Chvíli před koncem pracovní směny se znovu objevil Táborský. K mému překvapení ho doprovázel můj zachránce, pan Roith. Táborský mi nejdřív řekl, že jsem měl neuvěřitelné štěstí. Říkal to neutrálně, ale já jsem tušil, že ho to štve. „Tobě asi ani nedochází, jak velký štěstí to bylo,“ pokračoval, „a co by se stalo, kdyby pan Roith nebyl na kutru. Jo, dochází? Že to neni vidět. Co, Františku?“

100 Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Až zhasneme (Ukázka, strana 99)  

Až zhasneme (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz