„Ukradne ji!“ odpovídá téměř okamžitě půlmilionový hlas. A pak: „Tady je!“ Vpředu se nad hlavami opravdu objevuje lopata. „Štěpán, Štěpán,“ volají v jakémsi smutečním popěvku a znovu vyzvánějí klíči jako na rozloučenou. (Příští den ráno se dozvídáme, že Štěpán spolu s dalšími zdiskreditovanými členy vedení na mimořádném zasedání ústředního výboru odstoupil.) Šest odpoledne. Důležité plénum. Havel klade „fundamentální otázky“ týkající se budoucnosti fóra. Říká, že osobně nechce být „šéfem“ ani profesionálním politikem. Chce zůstat spisovatelem. Václav Malý říká víceméně totéž, až na to, že chce být knězem. Přesto je každému jasné, že Havel musí zůstat až do voleb, a „ve volbách,“ vtipkuje Dienstbier, „ti nedávám šanci!“ Kdosi poukazuje na telefonické stížnosti na nedemokratické metody. Starý konflikt mezi politikou a morálkou, mezi požadavky jednoty a demokracie. Studenti zdůrazňují potřebu jednoty, kontinuity a Havlova vedení. Zvedají se však i jiné hlasy, volající po založení politické strany. Sociálnědemokratická strana se ohlašuje už za několik dnů. Fórum, jak každý souhlasí, nesmí být centralizovanou, stranickou organizací. Ale čím potom vlastně je? Jak vůbec popsat tohle občanské tažení za národní obnovu? Diskuse se nevyhnutelně točí kolem velkých i malých problémů – co v úterý říct Adamcovi, co za pouhou hodinu říct tisku, co je to socialismus a co liberalismus, zda jezdit autem či autobusem. Uprostřed toho všeho náhle začne oslnivý ekonom Klaus předčítat udivující dokument. Nese název „Co chceme“ a podtitul „Programové zásady Občanského fóra“. Navrhuje nové Československo jako právní stát s nezávislým soudnictvím, svobodnými 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268588