když dítě odložíte do školky, tak ztratí hned na začátku smysl života
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268010
brzo ráno, já Praha, Jirka dálnice do Ostravy středa, bůhvíkterého března 2017
problém velký jako vrata Jirka jede do Ostravy, jsme domluveni, že se ozve po šesté. Je na něho spoleh, chvilku po šesté zvoní telefon. Je utahaný jak kotě. Potřebuju s ním probrat důležitou věc. Něco, co jsem zpočátku neviděl. Bylo to jako malinká tečka, kterou vidíte někde vzadu, daleko na horizontu a ona se k vám postupně přibližuje, až najednou před váma stojí obrovská stodola, a vy ji z žádné strany nemůžete obejít. Narážím na to všude: mámy začínají svoje děti doslova odkládat do školky. Šíří se to jako epidemie. Krnov, Opava, Brno, Hodonín, Praha, Náchod, Vary, objevuje se to všude. Mámy zamilované do liberální výchovy jsou tak ultra chápající, tak ultra tolerantní a tak nekonečně trpělivé, až jim to vyhodí pojistky a celá výchova se jim vymkne z ruky. A místo pohody mají doma malého náročného a panovačného sobečka, který všem leze akorát tak na nervy. Nekonečné dohady o všem. Nekonečné diskuse, jestli mladý pán bude něco dělat, nebo nebude něco dělat. Jestli už půjde spát, nebo ještě nepůjde spát. Jestli pyžamko s indiánama, nebo astronautama. A čím je ten malý větší, tím je to horší. Místo 109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268010
dítěte máte doma zloděje energie, který si nárokuje všechno, a ještě něco navíc. Takže co s ním? Šup do školky. A úplně nejhorší je, když do školky odloží dítě, kterému se narodí mladší bráška nebo ségra. A máma s tím mladším zůstane doma. No, ten starší musí do školky, přece, aby byl s dětma, říkají. A taky už nemám čas se mu tak věnovat jako kdysi, protože jsem v jednom kole. Jak říkám, zpočátku jsem to moc neviděl, ale ten problém se pořád přibližoval a zvětšoval. Až se to dostalo do fáze, že když se mě někdo na přednášce ve školce zeptá: co máme dělat, protože ten náš malý se zničehonic zhoršil a začal zlobit? Jsou s ním najednou problémy a my vůbec nechápeme, co se stalo. Tak první věc, na kterou se vždycky ptám, je: a nemá mladšího sourozence? A nezůstala s ním máma doma a neposlali toho staršího do školky? Odpověď je skoro vždycky stejná: ano, narodil, ano, zůstala a ano, poslali. No, tak už nepátrejte, protože to je přesně ten důvod, proč ten starší zlobí. Dítě, které se cítí odstrčené, ve školce jenom přežívá. Myslí si, že máma s ním nechce být. A je z toho úplně v háji. Zapne jenom režim „přežít“ a čeká, až to skončí. Čeká, až se máma zase vrátí. Protože i když mě odstrčila, a já to vůbec nechápu, tak pořád pro mě zůstává symbolem naděje, že to zase bude lepší. Že budeme spolu a svět zase bude v pořádku.
110 Ukázka elektronické knihy