98
g r e tch en m cn e i l
Pošťák ho pouštěl popředu i pozadu, a dokonce ve verzi, při které se obraz posouval po jednotlivých políčkách. K různým kouskům tkáně vyčnívajícím z krku a lebky mířily šipky a popisky jako při úchylné lekci anatomie na jedné z Nylesových přednášek. Fanoušky vytvářeného umění a GIFů v komentářích na postranním sloupci neubývalo. Jeden GIF zachycoval Popelku, jak stojí pod Blaiřinou letící hlavou a hledí na ni, jako by nevěřila vlastním očím. Smysl byl jasný: Blaiřina smrt je odplata za Deein „úspěch“ proti Řezníkovi. A pak tu byl ten oblak tajemství, který se nad Dee vznášel. Asi tak třicetkrát během směny, když byla cukrárna chvíli prázdná, už se Dee chtěla zeptat Griseldy, co se tu sakra děje. Tajnůstkářství ji vyčerpávalo a dralo se z ní tolik otázek, div že nepukla. Ale ovládla se. Nepukla, ani se nezeptala Griseldy. Místo toho odnášela, čistila, mixovala a počítala, dokud její úzkost nedostoupala vrcholu. Pak se pokusila zatáhnout Griseldu, která právě dělala inventuru, do nezávazné konverzace. „Je tady docela klid.“ „Jestli ti nutnost poslouchat pořád dokola vraždu tvé šéfové připadá jako klid, pak ano.“ Bod pro Griseldu. Dee to zkusila znovu. „Na Alcatrazu dva nula je víc lidí, než jsem si uvědomovala.“ „Teď jenom sedmadvacet,“ odpověděla Griselda s pohledem upřeným na psací desku. „Když jsem sem dorazila, bylo jich čtyřicet osm. Přes sto, když přišel Nyles.“ Z více než stovky zbylo sedmadvacet? To bylo zvláštní, ale Dee na to nehodlala plýtvat otázkou. Griseldě s ní beztak docházela trpělivost. „Co jsi udělala?“ zeptala se Dee, ačkoliv si vlastně ani nebyla jistá, jestli to chce vědět. „Proč jsi tady?“ Griselda si odfrkla. Aspoň něco. Jiná reakce než úšklebek. Odhodila psací desku na pult a opřela si ruce v bok.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267971